Už je to několik let, co mi jeden Mgr. et Mgr. teologie a dlouholetý kazatel sdělil fascinující teorii, čím že se křesťanství liší od islámu. Islám s sebou prý nese celou konkrétní kulturu, ale křesťanství se prý týká jen oblasti náboženství, modlitby atd., a proto „má mnohem větší potenciál se misionářský šířit, protože na životy lidí neklade takové nároky“. Hm…

„Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka ‚proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti‘. Kdo má rád otce nebo matku víc než Mne, není Mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než Mne, není Mne hoden. A kdo jde za Mnou a nebere svůj kříž, není Mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli Mně, nalezne ji“ (Mt 10:34-39).

…tahle slova sama o sobě naznačují hodně o Kristových nárocích na životy křesťanů.
To ale zdaleka není vše. Písmo nám o sobě říká, že „je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ (2. Tim 3:16-17) – a to znamená, že tam, kde je možné udělat jakýkoliv dobrý skutek, nám Písmo říká, jak ho udělat. A, samozřejmě, nepodřídit se Božímu Slovu znamená hřešit. To znamená, že v každé jedné oblasti a věci, ve které lze udělat něco dobře nebo špatně, nám Písmo nařizuje, jak postupovat a co udělat.
A aby nemohlo být pochyb, apoštol Pavel pro nás upřesňuje, o jaké věci se jedná: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě“ (1. Kor 10:31). I tak „malé“ věci, jako je to, jak jíme ranní rohlík s máslem, jsou něčím, nad čím vládne a musí vládnout Kristus – i tak malé věci máme povinnost dělat jako křesťané, jako Boží oddělený, svatý, kněžský lid.

Kristovo království je kulturou, je civilizací, je novým lidstvem – a promítá se do každého jednoho skutku našich životů. A i proto se teď chci zaměřit na aspekt křesťanské kultury, který je biblicky velmi zjevný a samozřejmý, a přece se o něm dnes mluví jen málo, jestli vůbec. Nejde totiž dohromady s jalovým důrazem na to, že „Život s Ježíšem je super, je to dobrodrůžo.“ …a nebo možná tenhle aspekt prostě zní moc zapškle a nábožensky a nerelevantně.

Tím aspektem je tichost.

O biblické tichosti už jsme hovořili dříve (https://antiteze.cz/2019/05/04/blahoslaveni-tisi-nebot-oni-dostanou-zemi-do-dedictvi/ ). Na základě Žalmu 37, ale zdaleka nejen jeho, ke jasné, že tichost je darem Božího Ducha, který věřícím dává ovládat své vášně, emoce, pocity, myšlenky, slova a skutky ve skutečné svatosti; umožňuje jim nenávidět zlo a bezpráví a milovat Boží zákon a skrze jeho plnění i Boha a bližního; je darem nadpřirozeného pokoje navzdory prosperitě ničemů, jehož součástí je spolehnutí se na Boží zaslíbení, že „zlovolníci budou vyhlazeni, ale ti, kdo očekávají na Hospodina, obdrží zemi“; je pevností vystavěnou na pevné skále Boží smluvní věrnosti, jejíž zdi tvoří Boží láska, věrnost a svrchovaná dobrota; je darem, který s sebou neoddělitelně nese aktivní a každodenní usilování o právo a Boží řád a péči o potřebné bez hořkosti, strachu a rezignovanosti; je darem radostné rozhodnosti a zápalu pro pravdu a spravedlnost, které mají ocelovou páteř, které odplácejí dobrem za zlé, odpouštějí, přimlouvají se a vychovávají další generace, aby zdědily zemi.

Takže, biblická tichost znamená mnohem více, než jen „být tiší“ – ale rozhodně neznamená nic méně.
Redefinovat si tichost tak, že se přestane týkat decibelů, je absurdní. Redefinovat si tichost tak, že se sluchem nepozná od netichosti, znamená prostě se tichosti zříct. A to jako křesťané nemáme sebemenší právo udělat.

Než se ale konkrétněji zaměříme na pasáže, které hovoří o tichosti jako takové, jedna poznámka na úvod: Jsou chvíle, kdy být hlasití. A Písmo nám ukazuje, že je to tak řádově ve třech situacích:

1) Při kázání Božích pravd:
„Tu Ježíš, vyučující v chrámě, hlasitě zvolal: ‚Vskutku Mě znáte a víte, odkud jsem? Nepřišel jsem sám od sebe, ale Ten, kdo Mne poslal a jehož vy neznáte, je pravdivý…‘“ (J 7:28)
„Cožpak moudrost nevolá, rozumnost nepozvedá svůj hlas? Na vrchu výšin, podél cest, na křižovatce postává; u bran, při vstupu do města, u vchodu do bran křičí: Na vás, muži, volám, můj hlas zní k lidským synům. Prostoduší, získejte chytrost, hlupáci, dostaňte rozum…‘“ (Př 8:1-5)

2) Při truchlení:
„Všichni se dali do velikého pláče, objímali Pavla a líbali ho“ (Sk 20:37).
„Slyš! V Rámě je slyšet bědování a hořký pláč. Ráchel oplakává své syny. Nechce se dát potěšit kvůli svým synům, protože už nejsou“ (Jer 31:15).

3) Při oslavování Boha a Jeho skutků:
„Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, obnoví tě svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním“ (Sof 3:17).
„Haleluja! Chvalte Boha v Jeho svatyni! Chvalte Ho na nebeské klenbě, plné Jeho moci! … Chvalte Ho činely hlasitými, chvalte Ho činely zvučnými! Vše, co dýchá, ať chválí Hospodina! Haleluja!“ (Ž 150:1, 5-6).

…a, samozřejmě, tak jako Pán Ježíš káže hlasitě Boží pravdy, aby nás zachránil před zahynutím, rozhodně je náležité hlasitě kázat Boží pravdu například našim dětem, abychom je zachránili před zahynutím: „Zůstaň stát, kde jsi. Jede náklaďák.“
A je tu i apoštolská kategorie chování dětí: „Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí“ (1. Kor 13:11). Když půlroční uzlíček hýká radostí, že na něj maminka dělá BAF, je to víc než v pořádku. Když tříleté pískle pobíhá po louce, mává ručičkami a volá „Kukulaaaa letíííí“, zase je to víc než v pořádku.

Jinak ale Boží Slovo velmi jasně přikazuje Božímu lidu být lidem, který se bude vyznačovat svou tichostí – a zároveň nám říká, že zbožní a kajícní (jinými slovy, spasení) se tichostí skutečně vyznačují. Namátkou…

„Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, UTIŠÍ TĚ svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním“ (Sof 3:17; sr. ESV, NASB, HCSB atd.).

„[Až na nás bude vylit Duch shůry,] pak se pustina stane ovocným sadem a ovocný sad bude mít cenu lesa, v pustině se usídlí právo a spravedlnost bude pobývat v ovocném sadu. Dílem spravedlnosti bude pokoj a službou spravedlnosti UTIŠENÍ a bezpečí navěky“ (Iz 32:15-17).

„Neboť toto řekl Panovník Hospodin, Svatý Izraele: V návratu a klidu budete zachráněni, V UTIŠENÍ a v důvěře bude vaše síla“ (Iz 30:15).

„Vezměte na sebe Mé jho a učte se ode Mne, neboť jsem TICHÝ a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11:29; sr. Iz 53:7; Mt 26:62-63; Mk 14:60-61; 1. Pt 2:23 atd.).

„Žena ať se učí V TICHOSTI a s veškerou podřízeností. Nedovoluji, aby žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být V TICHOSTI“ (1. Tim 2:11-12).

„Všechna hořkost, zuřivost, hněv, KŘIK a rouhání AŤ JSOU OD VÁS ODŇATY zároveň se vší špatností“ (Ef 4:31).

„Vybízíme vás však, bratři, byste se rozmáhali ještě více a jako o věc cti se SNAŽILI CHOVAT SE TIŠE a hledět si svých věcí a pracovat svýma rukama podle toho, jak jsme vám nakázali“ (1. Te 4:10-11 Pavlík; sr. asi všechny anglické překlady).

„Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby S TICHOSTÍ PRACOVALI a jedli vlastní chléb“ (2. Te 3:11-12).
Apoštol Pavel kontrastuje neukázněné příživnictví s tichou prací; to znamená, že projevem sebekázně, která je ovocem ducha (Ga 5:23), je, mimo jiné, tichost a pracovitost.

„Vaše ozdoba ať není vnější: … nýbrž skrytý člověk srdce v nepomíjitelnosti TICHÉHO A POKOJNÉHO DUCHA, který je před Bohem vzácný. … jako Sára poslouchala Abrahama a nazývala ho pánem. Vy jste se staly jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte-li se ničím zastrašit“ (1. Pt 3:3-6).
Jinými slovy, skutečně věřící ženy, skutečné Sářiny dcery, jsou ozdobeny svou tichostí.

„Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést TICHÝ a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti“ (1. Tim 2:1-2).
Apoštol Pavel tedy spojuje tichost s pokojem, zbožností a důstojností.

…samozřejmě, Písmo má hodně co říct i k ukázněnosti a střídmosti v řeči. Například:

„Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu“ (Jk 1:19).

„Kdo odpovídá dříve, nežli vyslechl, je to jeho hloupost a ostuda“ (Př 18:13).

„Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, kdo vládne nad hlupáky“ (Kaz 9:17).

„Při množství slov se člověk nevyhne přestoupení, kdo však ovládá své rty, je rozumný“ (Př 10:19).

Někdo by mohl říct, že řada z výše uvedených pasáží zabývajících se tichostí by mohla prostě hovořit jen o obecném klidu.
Souhlasím, že tichost v nich mnohdy může nést i konotace pokoje, klidu a míru – ale to v důsledku jen podpírá můj argument. Jestli v Písmu „tichost“ jde ruku v ruce s pokojem, klidem a mírem, pak pokaždé, když čteme o pokoji, klidu a míru, čteme implicitně i o tichosti – a v takovém případě Písmo předkládá jako ideál, a zároveň přikazuje, tichost ještě na mnoha, mnoha dalších místech.
Především ale, znovu, jestli se naše definice tichosti přestane týkat decibelů, je absurdní. Redefinovat si tichost tak, že se sluchem nepozná od netichosti, znamená prostě se tichosti zříct. Jestli skupina výrostků, které slyším několik minut předtím, než je začnu vidět, není o nic víc ani míň „tichá“ než skupina zbožných osmdesátiletých vdov, které se sešly k modlitbě, pak slovo „tichost“ pozbylo jakýkoliv význam.

A navíc, Písmo nám rozhodně nedovoluje z definice tichosti vypustit decibely. Naopak, říká nám, že podle vnějšího chování a podle vnějších decibelů můžeme poznat charakter člověka:

„A hle, jde mu naproti žena, oblečená jako prostitutka a se srdcem záludným. Je HALASNÁ a nevázaná, její nohy nemají doma stání. … je mnoho pobitých, které nechala padnout, všech, které zabila, je bezpočet. Její dům – toť cesty do podsvětí, vedoucí dolů do kobek smrti“ (Př 7:10-11, 26-27).

„Paní Hloupost je HALASNÁ, prostoduchá, nic neví“ (Př 9:13).

Jen srovnejme tyto ženy se Sářinými dcerami, jejichž „ozdoba není vnější“, ale je jí „skrytý člověk srdce v nepomíjitelnosti TICHÉHO A POKOJNÉHO DUCHA, který je před Bohem vzácný“ (1. Pt 3:3-6).

…a tak musím nesouhlasit s panem Mgr. et Mgr. teologie. Biblické křesťanství s sebou nese kulturu. Kulturu hlasité chvály a tichého života, kulturu radostných oslav a tiché práce, kulturu smělého hlásání Boží pravdy – a kulturu nepomíjitelné, tiché krásy žen.
Biblické křesťanství totiž následuje Toho, který „nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet Jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud. Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo. I ostrovy budou očekávat na Jeho zákon“ (Iz 42:2-4).

Podpořte nás