Někteří dnešní, jistě dobře to mínící, křesťané prohlašují, že „nejsme pod zákonem, ale pod milostí,“ a tak „se křesťanů Boží zákon netýká.“ Příkladem, na kterém ukazují rozdílnost mezi „zákonem“ a „milostí“, je chování Pána Ježíše k cizoložnici v chrámu v Janovi 8. A protože se jedná o velmi oblíbenou pasáž, která se prostě musí objevit v každém filmu, ve kterém nějaká zženštilá máňa předstírá, že je Pán Ježíš, a porušuje tak přikázání „Nezobrazíš si Boha,“ určitě bude dobře se na ni podívat blíž. Na tu pasáž, ne na tu máňu. Jen pro pořádek.

Nuže… ještě předtím ale nebude na škodu přečíst si Pavlova slova o tom, že „nejsme pod zákonem, ale pod milostí,“ v kontextu:

„Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti; ani hříchu nepropůjčujte své údy za nástroje nepravosti, ale vydejte sami sebe Bohu jako ti, kteří byli mrtví, a ožili, a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti. Hřích nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod Zákonem, ale pod milostí. Co tedy? Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti? Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti“ (Ř 6:12-18).

Pavlovou aplikací toho, že „nejsme pod zákonem, ale pod milostí,“ je, že už nemusíme a nemáme sloužit jako otroci hříchu – a jak nám říká apoštol Jan, hřích je přestoupení zákona (1. J 3:4 BK, Pavlík, Žilka, Petrů). Jinými slovy, „nejsme pod zákonem, ale pod milostí,“ a proto už nemusíme a nemáme sloužit porušování zákona.
Naopak, protože „nejsme pod zákonem, ale pod milostí,“ máme být „otroky spravedlnosti“ – a Pavel sám nám říká, že standardem, definicí a ztělesněním spravedlnosti, dobra a svatosti je Boží zákon (Ř 7:12) a že on sám „slouží zákonu Božímu“ (Ř 7:25).
Pavel tedy v Římanům 6 hovoří o tom, že jsme v Kristu jednou provždy zemřeli odsouzení zákona, které si zasluhovaly naše hříchy, a proto jsme teď, žijíce z Boží milosti, osvobozeni k tomu, abychom sloužili spravedlnosti definované Božím zákonem.

A teď, žena chycená při cizoložství, Jan 7:53-8:11, neboli Pericope Adulterae.
Poslední poznámka, než se zaměříme na samotný text:

Doufal bych, že každý křesťan, který kdy stál za kazatelnou, si udělal svůj domácí úkol a ví, že tato perikopa je jednou ze dvou nejvýznamnějších novozákonních textových variant – jinými slovy, je jedním ze dvou novozákonních textů, u kterých na základě textového bádání panují největší spory, jestli skutečně do Písma patří (druhou pasáží je Mk 16:9-20).
V rukopisech z prvních tří století ji vůbec nenajdeme – a to ani v přepisech evangelia jako takového ani v písemnostech církevních otců. Nezahrnují ji ani tak zásadní díla jako Sinajský nebo Vatikánský kodex. U pozdějších rukopisů se vyskytuje na jiných místech Jana, či dokonce na různých místech Lukáše. Lekcionáře ji nezmiňují. Atd. Atd. (Víc informací například tady: https://en.wikipedia.org/wiki/Jesus_and_the_woman_taken_in_adultery.)
Doufal bych, že otázky tohoto druhu kazatelé se svými ovečkami rozebírají – a že dotyčný, který chce na tak sporné pasáži, jako je Jan 7:53-8:11, zakládat svůj odpor proti Božímu zákonu, jehož platnost potvrzují apoštolové i Pán Ježíš sám, prostě jen vytrvale a zas a znovu neposlouchal, když se jeho pastor této otázce věnoval.

A teď k textu jako takovému. Jelikož pasáž sama nepřináší nic nového, co se biblického učení týče, otázka, jestli je tato pasáž kanonická nebo ne, momentálně může jít stranou. Faktem totiž zůstává, že tak jako zbytek Písem, i Pericope Adulterae, jestliže ji náležitě chápeme, potvrzuje závaznost Božího zákona:

„A každý se odebral do svého domu. Ježíš však odešel na Olivovou horu. A časně ráno přišel opět do chrámu a všechen lid přicházel k Němu; posadil se a začal je vyučovat. Tu k Němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řekli Mu: ‚Učiteli, tato žena byla přistižena při činu cizoložství. V Zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?‘ Těmi slovy Ho zkoušeli, aby Ho mohli obžalovat. Ježíš se však sklonil dolů a psal prstem po zemi. Když se Ho nepřestávali ptát, vzpřímil se a řekl jim: ‚Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen.‘ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, zahanbeni ve svém svědomí, starší nejprve, až tam zůstal On sám a žena, která byla uprostřed. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: ‚Ženo, kde jsou tvoji žalobci? Nikdo tě neodsoudil?‘ Ona řekla: ‚Nikdo, Pane.‘ Ježíš řekl: ‚Ani Já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš.‘“

Nepozorným a biblicky neznalým by se mohlo zdát, že Pán Ježíš se staví proti mojžíšovskému zákonu. Ale, jak už zaznělo výše, pravdou je pravý opak. Stručně:

1) Písmo ustanovuje v případě cizoložství trest smrti (Lev 20:10). Nicméně – ten, kdo podle Písem určuje trest pro pachatele, je oběť jeho zločinu. To znamená, že ten, kdo určoval trest v případě cizoložství (až do výšky trestu smrti), byl podvedený partner (nebo partner druhého účastníka cizoložství). Ti však v celé scéně chybí. Proto vůbec není, kdo by ženu mohl obžalovat nebo pro ni požadovat trest. – Tam, kde není oběť a žalobce, není proces.

2) V J 8:11 Ježíš říká „Ani Já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš.“ Znamená to, že Pánu Ježíši, Svatému Bohu v těle, nevadí hřích? Ani v nejmenším. V jakém smyslu tedy může platit, že Ježíš danou ženu neodsuzuje? Jedině ve smyslu právním – Pán Ježíš jako „řadový občan“ (který jasně odmítá roli občanského soudce v L 12:14) není před Bohem ustanoveným zákonem v pozici, aby ženu mohl obžalovat, natož odsoudit.

3) „Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen.“ Říká tím Pán Ježíš, že civilní tresty smí vykonávat jen dokonale bezhříšní lidé – neboli v důsledku nikdo kromě Pána Ježíše? Proč tedy celé Písmo svědčí o opaku? Pro příklad postačí Ř 13:3-4, „Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo.“
Čteme, že ženu přivedli „učitelé Zákona a farizeové“ a „Těmi slovy Ho zkoušeli“. Jakými slovy? „V Zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš Ty?“ Sám autor nám tedy dává svůj výklad situace: Farizeové se snaží chytit Pána Ježíše na detailech zákona. V čem tedy spočívá jejich pokoušení Pána? V tom, že Mojžíš nepřikázal nic z toho, co tito muži prohlašují, jak už jsme viděli v bodu 1.
Tahle občanská milice, která vtrhává do cizích ložnic (nebo kde se berou cizoložnice bez cizoložníků?) a nárokuje si kamenování bez zákonem stanovené oběti (manžela), která jako jediná může trest požadovat, a zákonem stanovených dvou nebo tří svědků (Dt 19:15-16), převrací Mojžíšův zákon.
…čímž se dostáváme k další pasáži zákona, konkrétně k Dt 19:16-19, kde čteme, že falešní svědkové mají být potrestáni trestem, který by stihl jejich oběť. Jinými slovy, nenáležité obvinění z cizoložství de facto znamená, že se člověk sám „provinil cizoložstvím“.
Díváme se tedy na situaci, kdy přeborníci na zákon vyrábějí (možná vykonstruovaný, ale rozhodně) protizákonný proces… a tak jim patří trest, který měl v tomto procesu stihnout ženu. Proto taky velmi rychle vyklízejí pole. Nešlo u nich o uvědomění „No, já už jsem taky někdy v životě zhřešil.“ To farizeové a zákoníci rozhodně uznávali. Šlo o „Podle zákona mi momentálně náleží trest smrti.“

4) Biblický zákon nikde nedává prostor pro osobní mstu, lynčování a podobně – vše se musí dít v kontextu náležitého soudního procesu, a tak v sobě zároveň nese prvek něčeho, co bychom mohli nazvat vetování rozsudku porotou. Tento princip vidíme například v 1. S 14:43-45, kde se lid zastává Jónatana proti Saulově rozsudku, který považuje za nespravedlivý. Pokud komunita nesouhlasila s rozsudkem potenciálně zkorumpovaného soudce, žádný rozsudek se nekonal a soudce mohl být naopak rád, pokud sám vyvázl se zdravou kůží. Opět, v celé perikopě nemáme nikoho, kdo by případný rozsudek (neexistujícího soudce na základě neexistující obžaloby a neexistujícího svědectví neexistujících svědků) vykonal/odmítl vykonat. …což jsou jen další a další samozřejmé podmínky starozákonního zákona, které v Janovi 7:53-8:11 nefigurují, a proto celé vyznění pasáže v důsledku závaznost zákona podporuje, než že by ji vyvracelo.

5) Písmo velmi jasně hovoří o tom, že v případě udílení civilních trestů a jejich vykonávání musí trest vynést ustanovené vládní autority (nebo být u vynášení trestu přinejmenším přítomné), ať jde o starozákonní předáky lidu, kteří sedávali v bráně města (Dt 22:24; Dt 21:20-21), nebo o dnešní vlády (Ř 13:4). Židé ale sami říkají, že tou dobou neměli právo nikoho popravit, i kdyby to podle zákona bylo náležité (J 18:31). …i když, jak vidíme třeba u Štěpána, Židé se tím zrovna dvakrát netrápili (Sk 6:8-7:60). Tak nebo tak, podle zákona Židé, kteří přišli za Ježíšem, neměli právo trest vykonat, čímž pádem jednali proti zákonu, čímž pádem si sami zasluhovali trest kamenování.

6) …a ve chvíli, když už není jediný žalobce, se Pán Ježíš v souladu se zákonem ptá na žalobce, na to, kdo by ženu obžaloval (J 8:10), a nikde nikdo, a tak žena, podle zákona, odchází svobodná (s napomenutím).
Celá pasáž je naprosto v souladu s tím, že Pán Ježíš nepřišel zrušit jediný nejmenší zákon (Mt 5:17-19)… tedy, pokud někdo zákonu rozumí a aplikuje ho správně.

Třeba by se ale našel hypotetický oponent, který by chtěl tvrdit, že „Písmo říká, že ‚Když bude muž dopaden, jak spí s provdanou ženou, ať oba zemřou – muž, který spal s ženou, i ta žena; tak vyhlaď zlo z Izraele‘ (Dt 22:22). Tady je zjevné, že trest je pevně daný bez ohledu na přání podvedeného partnera a že není možné ho snížit. To jde zásadním způsobem proti některým tvým argumentům…“

Předně, rozhodně díky hypotetickému oponentovi. Nečekal bych, že u nás někdo bude brát Boží zákon tak vážně, takže velký dík a jen tak dál. Jen je třeba nechat promlouvat celé Boží Slovo:

1) Když se podíváme například do Ozeáše 1-2, vidíme tam rozvod Hospodina s Izraelem kvůli cizoložství Izraele (a jeho opětovné přijetí). Bůh neříká, že Izrael popraví – říká, že ho zostudí a přestane se o něj starat (Oz 2:5) a Izrael na základě toho zahyne… nicméně, Izrael asi nezahyne zas až tolik, protože hned v dalších verších je znovu přijat. Podle Božího zákona je zjevně i po cizoložství, rozvodu a formě civilního trestu stále možné opětovné smíření.

2) Dalším příkladem tohoto faktu jsou Josef a Marie. V jejich případě máme „jasné a nezpochybnitelné“ „přistižení Marie“ – Marie je těhotná. A Josef co…? Chce Marii popravit? Nebo říká, že nemá jinou možnost, než ji nechat popravit?
Ne, chce ji jen propustit a ke všemu z toho nedělat velké haló. A je nazván „spravedlivý“ (Mt 1:19). Spravedlnost, jak víme, označuje poslušnost vůči Božímu zákonu, vůči všem Božím ustanovením (L 1:6). Josef žil pod zákonem a poslušně vůči zákonu – a to, že Marii nechce dát popravit, ale má ji místo toho v plánu propustit, je zahrnuto do jeho poslušnosti vůči zákonu. Zjevně tedy poprava v případě cizoložství nebyla povinností obětí – a už vůbec nebyla právem nebo povinností nezúčastněných stran. Vidíme tu, že Mariin trest stanoví Josef jakožto „oběť“ jejího „přestoupení“.

3) Nevěřící Židé se v Janově evangeliu navážejí do toho, že Ježíš se, podle nich, narodil ze smilstva, volají „MY NEJSME ze smilstva, [jako někdo]“ (J 8:41). Ježíšův „cizoložný“ původ se ve vesnici, jako byl Nazaret, který mohl mít tou dobou třeba 30 lidí, rozhodně nedal utajit, a zjevně se tahle zkazka šířila mnohem dál. Všichni o něm věděli. A přece, jak je zjevné, nikdo neměl potřebu a právo na Marii kvůli jejímu „cizoložství“ vztáhnout ruku. Její trest mohl určit a vyžadovat jedině Josef.

4) Nic se nemění na tom, že proti komukoliv museli být dva nebo tři svědci, přičemž svědek je ten, kdo začíná vykonávání trestu (Dt 19:15; 17:6-7), a kdo tedy v případě falešného procesu nese hlavní vinu. Tito svědci v Janovi 7:53-8:11 chybí. Oni jsou těmi, kdo musí, mimo jiné, předložit důkaz, že se nejednalo například o znásilnění (tedy to, že žena nekřičela; sr. Dt 22:24-27). To ale v celé scéně nikdo nedělá a nikdo k tomu není ochotný. …a opět, i kdyby tito svědci byli, nikde v celé scéně nefiguruje oběť, tedy manžel přistižené (?) ženy či manželka domnělého muže (který také není nikde k nalezení).

Jinými slovy, to, co se snažím říct ohledně Dt 22:22 je, že nemůžeme vytrhnout jeden zákon z kontextu všech ostatních Písem a zákonů. Jak je zjevné, je zde celá řada dalších faktorů, které bylo třeba vzít v potaz. …a farizeové a zákoníci to neudělali.
Pasáž sama nám o farizejích a zákonících říká: „Těmi slovy Ho zkoušeli, aby Ho mohli obžalovat.“ Farizeové a zákoníci se snaží Pána Ježíše obelstít, aby Ho mohli podle zákona obžalovat. On jim (po svém svojsky) odpovídá… a oni co? Vyklízejí pole. Zjevně Ho podle zákona obžalovat nemohou. Zjevně ten, kdo se zachoval proti zákonu, jsou oni, ne On, a oni sami si to dobře uvědomují.
Jsou svým chováním satanští. „Nelžou“ stejným způsobem, jakým nelhal satan, když sváděl Pána Ježíše na poušti Písmem. Vytrhli jeden kousíček zákona, odignorovali zbytek, a tak zkoušeli Ježíše obelstít. A věděli to.

Pokud tedy někdo chce z Jana 7:53-8:11 podpořit svá tvrzení ohledně nezávaznosti zákona, nejprve potřebuje dokázat, že celá scéna v Janovi 8 je podle starozákonního zákona naprosto regulérní, náležitá a podle práva.
Až tohle biblicky obhájí, potřebuje biblicky obhájit, že Pán Ježíš navzdory legitimnosti celé situace říká něco jiného než zákon, který On sám v minulosti proslovil skrze Mojžíše, a že vede posluchače k jiným standardům.
…jak už jsme ale viděli na řadě bodů, celá scéna rozhodně v souladu se zákonem není. A pro ty, kdo mají co dělat za kazatelnou, je to do očí bijící.

Někdo se ale třeba má chuť zeptat: „Všechno to mluvení o zákoně a o svědcích a o soudu a o trestech a… kde je v tom všem milost?“

Kde je v tom milost? Milost se vždycky děje v kontextu Božího morálního řádu – v kontextu řádu daného Božím zákonem.
Milost si musíme definovat biblicky – a Písmo nám říká, že milost nás, mimo jiné, vykupuje z bezzákonnosti (Ti 2:14) a uschopňuje nás k poslušnosti zákonu (Ř 8:4); uschopňuje nás, abychom byli nástroji a otroky Božím zákonem definované a vysvětlené lásky a spravedlnosti, PRÁVĚ PROTO, že už nejsme pod prokletím zákona, ale jsme ospravedlněni milostí (Ř 6:13-19).
Milost nás osvobozuje z neschopnosti podřídit se Božímu zákonu (Ř 8:7-8) k dobrým skutkům (Ef 2:8-10) – a dobro je definované Božím zákonem (Ř 7:12).
Milost je to, co nás osvobozuje od prokletí zákona k poslušnosti vůči zákonu. Tam je ta milost.

Jak řekl J. Grasham Machen: „Evangelium Boží zákon neruší, ale způsobuje, že ho lidé milují celým svým srdcem.“

Podpořte nás