„Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce“ (1. J 2:22-23).

Jinými slovy, na náležitém pochopení toho, kým je Ježíš Kristus, záleží. Apoštol Jan nám říká, že podstata učení antikrista spočívá v popírání Ježíšova kristovství. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce, ale kdo vyznává Syna, má i Otce. To znamená, že jediným způsobem, jak být lidem Otce, jediný způsob, jak být Božím lidem, je být lidem, který náležitě a v pravdě vyznává Ježíšovo kristovství. Co to ale vlastně vůbec znamená?

(Následující řádky jsou částí kázání, které zaznělo právě na téma Ježíše jako Krista v Reformované církvi Krista Krále: https://kristuskral.cz/evangelium-ktere-buh-predem-zaslibil/ .)

Apoštol Jan nám hned na úvod svého evangelia říká, že Pán Ježíš je „Mesiáš, což je v překladu: Kristus“ (J 1:41). Dozvídáme se tedy, že Kristus není příjmení, že Panna Marie se nejmenovala Kristová. Ale jinak nám dnes toto Janovo vysvětlení zrovna dvakrát nepomůže.

„Mesiáš“ doslova znamená „Pomazaný“ – a v biblickém kontextu se jedná o mocnou úlohu či osobu, která je skrze pomazání svatým olejem oddělena, posvěcena, k Bohem stanoveným úkolům krále, kněze či proroka. Jak uvidíme, Pán Ježíš Kristus je Králem, Prorokem i Knězem. Ale tuším, že v první řadě jen o to jasněji vidíme, že bez znalosti starozákonních proroctví se prakticky nehneme a budeme si v Pánu Ježíši představovat někoho dost jiného, než koho nám předkládají Písma – a proto velmi pravděpodobně budeme to, co Písma říkají, chápat špatně. A budeme v důsledku žít v jiném, nereálném, neexistujícím světě. Budeme žít v jiném světě, než je tento Boží svět, do kterého Bůh poslal svého Mesiáše – Mesiáše, jehož osobě a dílu určil obsah On sám.

Jen pro příklad, většina křesťanů tak nějak řekne, že Pán Ježíš přišel, aby nám mohly být odpuštěny hříchy. Faktem však je, že když projdeme evangelia a Skutky, neboli hlásání Páně a Jeho apoštolů, o odpuštění hříchů uslyšíme řádově dvacetkrát, o věčném životě třicetkrát – a o Božím království, Kristu a Mesiáši více než dvě stě dvacetkrát. Jinými slovy, o Kristově úloze Božího vyvoleného Krále a o Jeho kralování se hovoří asi desetkrát častěji než o odpuštění hříchů.

Zdaleka nejcitovanější starozákonní pasáží v Novém zákoně je začátek mesiášského Žalmu 110(:1): „Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Nový zákon tento verš cituje či na něj odkazuje třiadvacetkrát; je citován v 11 z 27 novozákonních knih; cituje ho 7 z 9 novozákonních autorů. Nemluvě o tom, že prakticky každé označení Ježíše jako „Pána“ může odkazovat na tento žalm. Druhá nejcitovanější starozákonní pasáž je „Miluj bližního svého jako sebe samého“ – ta se v Novém zákoně objevuje sedmkrát, neboli třikrát méně. Někdo by proto mohl říct, že Nový zákon klade na Kristovo kralování a podmanění Jeho nepřátel třikrát větší důraz než na „Miluj bližního svého jako sebe samého.“

V celé knize Skutků, která pro nás zachycuje apoštolské kázání a měla by tedy být vzorem pro všechny, kteří o sobě tvrdí, že se snaží následovat příklad Páně a Jeho apoštolů, čteme o Mesiáši a Jeho Království více než dvacetkrát… o věčném životě dvakrát (Sk 13:46, 48)… o jití do nebe ani jednou… a o Boží lásce ani jednou. Vidíme tedy, že biblický důraz je někde výrazně jinde, než kde bychom ho čekali na základě křesťanství, které je dnes normální. Proto se teď pojďme podívat alespoň na některá z nejpřednějších starozákonních proroctví Mesiáše. Chci, aby pro vás každý předobraz a každé proroctví Páně ve Starém zákoně byly posilou a důvodem k radosti – jsou slavným důkazem Boží svrchované vlády naprosto nade vším, jsou překrásným zdůrazněním božskosti a jednoty Jeho Slova, jsou ohromujícím pohledem na nádheru Božího díla napříč dějinami.

Začínáme v knize Genesis, ihned po pádu člověka do hříchu: „A Hospodin Bůh řekl hadovi: Protože jsi to učinil, buď proklet a vyvržen od všech zvířat a od veškeré polní zvěře, budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života. A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3:15) První zaslíbení příchodu Pána Ježíše nám zjevuje tolik pravd, že by si zasloužilo sérii kázání samo o sobě. Vidíme zde odsouzení Satana, vidíme zde Bohem ustanovené nepřátelství mezi semenem ženy a semenem hada, které definuje obsah a účel celé historie. Vidíme tu věčnou válku mezi Božím lidem a lidem Satanovým. A jednoho dne přijde Sémě ženy s velkým S, které bude zraněno hadem, ale jednou provždy ho porazí. A tak hned od počátku vidíme, že toto Sémě ženy mělo být člověkem narozeným z ženy a jednou provždy porazit zlo.

V Genesis 26 čteme Boží Slova k Izákovi: „Rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy a dám tvému semeni všechny tyto země. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože Mne Abraham uposlechl a zachovával, co jsem mu uložil, mé příkazy, má ustanovení a mé zákony“ (Gen 26:2-5) Pán Ježíš přijde jako naplnění Boží smlouvy s Abrahamem, je Sémě, které bude požehnáním všem národům a které bude vládnout všem zemím.

Dalším významným proroctvím je samozřejmě velikonoční beránek: „Budete mít beránka bez vady, ročního samce … Potom ho celé shromáždění pospolitosti Izraele k večeru zabije. Pak vezmou z krve a dají na obě veřeje a na nadpraží domů, v nichž ho budou jíst. Krev na domech, v nichž budete, bude vaším znamením; když uvidím tu krev, pominu vás a nebude mezi vámi zhoubná pohroma, když budu bít egyptskou zemi“ (Ex 12). Vidíme zde velikonoční oběť, jejíž tělo jí celý Boží lid, a je tak její krví po domácnostech ochráněn od Božího hněvu a smrti.

V Deuteronomiu čteme: „Hospodin, tvůj Bůh, ti ustanoví Proroka jako jsem já, [Mojžíš,] ze tvého středu, ze tvých bratří. Jeho poslouchejte. [Hospodin řekl:] Ustanovím jim proroka z jejich bratří jako jsi ty. Dám svá slova do jeho úst a poví jim všechno, co mu přikáži. I stane se, že toho, kdo neuposlechne má slova, která promluví v Mém jménu, toho sám povolám k odpovědnosti“ (Dt 18:13-15, 18-19). Bůh pošle Proroka s velkým P, který bude hovořit Boží Slovo v dokonalosti a v plnosti – a Bůh bude s hněvem soudit ty, kdo ho odmítnou.

[Následuje] Žalm 2, který bude dobré citovat celý, a to i proto, že ho ve Skutcích vidíme jako text, ve kterém apoštolové viděli jasnou předpověď ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení Páně. „Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti Jeho Pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy. Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj Syn, já jsem Tě dnes zplodil. Požádej Mě a dám Ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte Syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v Něm hledají útočiště“ (Ž 2). Srocení předních mužů proti Božímu Pomazanému Vládci. Vládce, kterému patří všechny národy. Vládce, který vládne všem králům a soudcům a zákonodárcům země a tříští je ve svém hněvu, když jsou vůči Němu neposlušní. Právě tak chápali Pána Ježíše apoštolové napříč knihou Skutků.

Dalším žalmem, který si zaslouží delší citaci, je Žalm 22, na který nás Pán Ježíš odkazuje z kříže. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Jsi daleko od mé spásy, od slov mého naříkání. Ale já jsem červ a ne člověk, potupa pro lidi, lidem opovržený. Všichni, kdo Mě vidí, se Mi posmívají. Pošklebují se, potřásají hlavou. Spolehni se na Hospodina! Ať Ho vytrhne, ať Ho vysvobodí, když si Ho oblíbil!“ Vidíme zde Božího Služebníka, který je vysmíván a pohrdán, který je nenáviděn a zavržen – a nemůžeme neslyšet Pána na kříži a posměvače pod křížem. Žalm 22 s sebou ale nese zlom. Čteme: „Tys mi odpověděl. Tvé jméno budu zvěstovat svým bratřím, ve shromáždění Tě budu chválit.“ Boží Služebník nakonec je zachráněn a povede Boží lid ve chvále Bohu. A čteme dál: „Ti, kdo hledají Hospodina, ho budou chválit. Vaše srdce bude žít navěky.“ Záchrana Božího Služebníka s sebou nese věčný život těch, kdo jsou věrní Hospodinu. A dál: „Všechny končiny země se rozpomenou a obrátí se k Hospodinu. Všechny čeledi národů se budou klanět před Tvojí tváří. Vždyť království náleží Hospodinu, On panuje nad národy.“ Díky utrpení a záchraně Božího Služebníka se k Hospodinu v poslušnosti obrátí celý svět. „Všichni, jimž se na zemi daří, budou jíst a klanět se před Jeho tváří, pokleknou před Ním všichni, kdo sestupují v prach, i ten, kdo svou duši při životě nezachová.“ Hospodinu se budou klanět živí i mrtví. „Potomstvo Mu bude sloužit. Panovníkovi bude přičteno k pokolením. Přijdou a budou zvěstovat jeho spravedlnost lidu, který se zrodí – vždyť ji vykonal.“ Boží spravedlnost a Jeho spásné dílo v záchraně trpícího Služebníka a obrácení národů, to vše bude zvěstováno z pokolení do pokolení. I to s sebou nesou zaslíbení Mesiáše.

Žalmem, který asi zdaleka nejlépe vystihuje mesiášská očekávání, je Žalm 72, kde čteme, mimo jiné: „Bože, dej své soudy Králi a svou spravedlnost Královskému Synu. Pak bude soudit Tvůj lid spravedlivě a Tvé chudé podle práva. Hory přinesou lidu pokoj; i pahorky ve spravedlnosti. Bude soudit chudé z lidu, bude spásou synům nuzného – utlačovatele však srazí. V Jeho dnech rozkvete spravedlivý a bude hojný pokoj, dokud nepřestane měsíc. Bude panovat od moře k moři, od řeky až do končin země. Skloní se před ním obyvatelé pouště a jeho nepřátelé budou lízat prach. Budou se Mu klanět všichni králové, všechny národy mu budou sloužit, neboť vysvobodí nuzného, když volá, chudého, který nemá pomocníka. Slituje se nad chudým a nuzným a duše nuzných zachrání. Vykoupí jejich duše z útisku a od násilí, jejich krev je v jeho očích vzácná. Na zemi bude hojnost obilí, na vrcholcích hor se budou jako Libanon vlnit jeho plody a lidé z města pokvetou jako zemská zeleň. Jeho jméno bude trvat navěky; jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit.“ A jak že se bude jmenovat tento Král, tento Královský Syn, tento spravedlivý vládce, který vládne navěky, který prosazuje právo, osvobozuje utlačované a přináší až zázračnou prosperitu celému světu? Jakým jménem že si to národy žehnají? Ano, správně tady slyšíte ozvěnu Genesis 26, kdy si národy žehnají jménem Abrahamova potomka, který je Sémě ženy. Kdo je tímto Mesiášem? Žalm 72 nám říká odpověď. „Jeho jméno bude trvat navěky; Jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit. Požehnán buď Bůh Hospodin, Bůh Izraele, jenom On koná divy. Ať je navěky požehnáno Jeho slavné jméno a celá země ať je plná Jeho slávy. Amen i Amen.“

A ve stejném duchu přicházíme k nejcitovanější starozákonní pasáži, k Žalmu 110: „Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému Pánu: Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel! Tvůj lid přijde dobrovolně v den tvého vojska v důstojné svatosti. Tvá mládež ti bude rosou z lůna úsvitu. Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka. Panovník po tvé pravici srazí v den svého hněvu krále. Bude soudit národy, naplní vše mrtvými těly, srazí hlavu nad velkou zemí. Napije se z potoka na cestě, proto zvedne hlavu.“ Král David, nejvyšší vládce Božího lidu na zemi, má svého Pána. Pána, který sedí po Boží pravici, na místě božské vlády a autority. A tento Pán panuje i těm, kdo Ho nenávidí, a má své svaté vojsko. Není však jen Králem, nebo, mohli bychom říct, není jen Králem králů – je i Knězem. Je knězem podle tak svatého řádu kněžství, že se mu klaněl i praotec Abraham. A, tak jako Král, který měl vzejít z Davida, tento Král vládne nad všemi národy. Díváme se tedy na Světovládce a nanejvýš svatého Kněze, který je Davidovým potomkem, ale zároveň je Jeho Pánem – který zároveň sedí na místě Boží vlády a zároveň je velmi lidský, protože je pro Něj úlevou voda z potoka.

Asi nejznámější proroctví o příchodu Páně najdeme v Izajáši 9, my ale začneme o něco dříve, už v závěru 8. kapitoly „Země nezůstane pochmurná, jako teď, když na ni dolehla tíseň. … Nakonec jí dodá vážnost – cestě u moře, Zajordání a Galileji národů. Lid, který chodí v temnotě, uvidí veliké světlo. Na ty, kdo bydlí v zemi nejhlubší tmy, na ně zazáří světlo. Neboť Chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na jeho rameni spočinulo panství. Dal mu jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 8:23-9:6). Naděje Božího lidu měla přijít do Galileje. Právě tam mělo přijít zjevení a světlo. Právě tam se měl narodit chlapec – chlapec, člověk, který měl zároveň být mocný Bůh a věčný Otec, či Otec věčnosti. A tento věčný Otec a mocný Bůh měl být davidovským králem a z moci a horlivosti Hospodina nebeských armád měl ovládnout celý svět a prosadit v něm právo a spravedlnost až navěky. My dnes rozumíme – ale Izajášovi posluchači museli mít celou řadu otázek. Davidovský král, král z Judska, ze samého jihu země, přinese slávu pohanské Galileji, na jejím samotném severu? Davidovský král, který je chlapec… a Bůh zároveň? Davidovský král, který se narodí jako chlapec… a je světlo?

Jen o dvě kapitoly dál, v Izajáši 11, čteme: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem. Bude mít zálibu v bázni před Hospodinem a nebude soudit podle toho, co vidí svýma očima, ani rozhodovat podle toho, co slyší svýma ušima, ale bude spravedlivě soudit chudé a podle práva rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst a duchem svých rtů usmrtí ničemu. Spravedlnost bude pásem Jeho boků a věrnost pásem jeho beder. Pak vlk bude pobývat s beránkem a leopard uléhat s kůzletem. Tele, mladý lev a krmný dobytek budou spolu a malý chlapec je povede. Kráva i medvědice se budou pást, i jejich mláďata budou uléhat spolu. Lev bude požírat píci jako skot. Kojenec si bude hrát nad hadí dírou a odstavené dítě strčí ruku do doupěte zmije. Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé Mé svaté hoře, protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře. I stane se v onen den, že na kořen Jišajův, který bude stát jako korouhev národů, se budou dotazovat pohané. Jeho místo odpočinku bude sláva“ (Iz 11:1-10). Jišaj byl Davidovým otcem, takže opět čteme o davidovském vládci. O Vládci, který je mocně pomazán Duchem, o vládci, který vládne spravedlivě a podle práva. O vládci, který vymýtí zlo – neudělá to však mečem, ale svými slovy a Duchem. Následkem bude vykoupení a usmíření celého stvoření a jeho proměna k nepoznání. A celý svět bude znát Hospodina, protože ho pokryje poznání Boha, a tedy i láska k Bohu tak, jako vody pokrývají moře – a tento davidovský Vládce bude korouhví, bude tím, u koho se shromáždí všechny národy.

Nádherné obrazy vykoupení v Izajáši však pokračují. V Izajáši 25 čteme: „Hospodin zástupů uspořádá pro všechny národy na této hoře hostinu z tučných jídel, hostinu z vyzrálých vín; z jídel tučných, dužnatých, a z přečištěných vyzrálých vín. A pohltí na této hoře zahalení, které zahaluje všechny lidi, a přikrývku, která přikrývá všechny národy. Navždy pohltí smrt a Panovník Hospodin setře slzy z každé tváře; potupu svého lidu odstraní na celé zemi, neboť Hospodin promluvil. A řeknou v onen den: Hle, toto je náš Bůh, očekávali jsme na Něho a zachránil nás. Toto je Hospodin, na něhož jsme očekávali, jásejme a radujme se v jeho záchraně“ (Iz 25:1-9). Hospodin sám přichází ke svému lidu a utírá mu slzy z tváří. Hostí všechny národy země, pořádá hody s masem a vínem pro celý svět, protože jednou provždy porazil smrt a vyhnal ji ze světa, takže už není nikdy a nikde k nalezení.

V Izajáši 35 čteme: „Pustina i bezvodá zem budou jásat, Araba zaplesá a rozkvete jako narcis. Krásně rozkvete a zaplesá s jásáním a radostným křikem, bude jí dána sláva Libanonu, nádhera Karmelu a Šáronu; ty uzří Hospodinovu slávu, nádheru našeho Boha. Posilujte malátné ruce, upevňujte klopýtající kolena. Řekněte těm, kdo mají ustrašené srdce: Buďte silní, nebojte se; hle, váš Bůh! Přijde s pomstou, s Boží odplatou. On sám přijde a zachrání vás. Tehdy prohlédnou oči slepých a uši hluchých se otevřou. Tehdy chromý bude skákat jako jelen a jazyk němého bude výskat, neboť v pustině vytrysknou vody a potoky v Arabě. Horký písek se změní v jezero a žíznivá země ve vodní zřídla; z příbytku šakalů bude místo odpočinku dobytka, z trávy bude třtina a papyrus. A bude tam silnice, cesta, která se bude nazývat cestou svatou: Neprojde po ní nečistý, bude jen pro toho, kdo jde svatou cestou. Ani hlupáci nezabloudí. Nebude tam lev a dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam nebude nacházet, ale půjdou po ní vykoupení. Hospodinovi vykoupení se navrátí, přijdou s výskáním na Sijón a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, žal a vzdychání utečou“ (Iz 35:1-10). Hospodin sám přijde, pomstí se ničemům, zachrání svůj lid, očistí ho a dá mu s radostí jít cestou svatosti a věčného blaha. Všimněte si však, že, tak jako dříve, i tady je záchrana Božího lidu něčím, co s sebou nenese nic menšího než proměnu, obnovu a uzdravení celého stvoření. Předtím tuto záchranu však přinesl člověk, davidovský vládce z Jišajova rodu… teď ji přináší Hospodin sám.

…později čteme: „Hle, Můj otrok, kterého budu pevně držet, Můj Vyvolený, jehož si Má duše oblíbila.“ Ano, správně tady slyšíte „Toto je Můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.“ Ale čteme dál: „Vložil jsem na něj svého Ducha,“ ano, správně tu vidíte Ducha sestupujícího z nebes při Ježíšově křtu, „a přinese právo národům. Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet Jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud. Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo. I ostrovy budou očekávat na Jeho zákon“ (Iz 42:1-5). Jinými slovy, Boží slova při křtu Pána Ježíše oznamují, že Pán Ježíš přišel prosadit právo ve všech národech světa – a že to neudělá jako revolucionář, ale skrze tichost, milosrdenství a pokoru a Boží zákon, nebo, mohli bychom říct, skrze Slovo a Ducha. Zároveň v této pasáži Izajáše čteme: „Budu Tě opatrovat a dám Tě za smlouvu lidu a za světlo národů, abys otevřel oči slepé a vyvedl z vězení vězně – z žaláře ty, kdo pobývají v temnotě. Já jsem Hospodin, to je Mé jméno, a svou slávu jinému nedám, ani svou chválu modlám.“ Mesiáš měl nějakým způsobem ne přinést Boží smlouvu, ale přímo být touto smlouvou – neměl přinést národům světlo, sám měl být tím světlem a vyvést národy světa z jejich slepoty a z otroctví temnoty. A já doufám, že se vám vybavují náležité novozákonní pasáže: „I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl. Byl mu podán svitek proroka Izaiáše; rozvinul svitek a našel místo, kde bylo napsáno: ‚Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok.‘ A svinul svitek, odevzdal ho sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze se upíraly na něho. Začal jim tedy říkat: ‚Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších‘“ (L 4:16-21). „Toto je Nová smlouva v Mé krvi“ (L 22:20). „Neboť Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista“ (2. Kor 4:6). A… všimněte si, že ačkoliv Izajáš mluví o Mesiáši nanejvýš slavným jazykem, Hospodin zároveň říká, že nedá svou slávu nikomu jinému – a já opět doufám, že se vám vybavují Synova slova k Otci, aby Ho Otec oslavil (J 17).

Stejné pravdy jako u Izajáše vidíme i v dalších Větších prorocích. Slovy Jeremjáše: „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy naplním to dobré slovo, které jsem promluvil o domě izraelském a o domě judském. V oněch dnech a v oné době způsobím, aby Davidovi vyrašil spravedlivý Výhonek. Bude v zemi vykonávat právo a spravedlnost. V oněch dnech bude Juda zachráněn a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. Toto je jméno, jímž Ho budou nazývat: Hospodin je naše spravedlnost“ (Jer 33:14-16). Opět, davidovský Král prosazující právo a spravedlnost, který je Pastýřem a Zachráncem Božího lidu – a v Něm a skrze Něj je Hospodin spravedlností svého lidu. On „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v Něm stali Boží spravedlností“ (2. Kor 5:21).

Jelikož už jsme viděli, že Pán Ježíš z podstaty věcí musel být člověkem, protože byl předpovězen jako Sémě ženy, jako Sémě Abrahamovo, jako Vládce z Judy a jako Davidův potomek, určitě nebude vadit, když si trochu pošramotíme jeden oblíbený způsob dokazování Jeho lidství. A tím je samozřejmě výraz „Syn člověka“. „Syn člověka“ je totiž mesiášský titul z proroka Daniele. Poté, co Daniel ve druhé kapitole své knihy přesně předpověděl čas příchodu Božího království v historii (Da 2:27-47), v sedmé kapitole nám představuje Syna člověka, neboli Toho, skrze koho má Boží Království být ustanoveno. „V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle – s oblaky nebes přicházel synu člověka podoben, přiblížil se až k Věkovitému a před Něj směl předstoupit. Byla Mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky Jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také Jeho království, jež nebude zničeno. Kralování obdrží svatí Nejvyššího a ti budou královstvím vládnout až na věky, ba na věky věků“ (Da 7:13-14, 18). Opět se tedy setkáváme se Světovládcem, kterému se budou klanět všechny národy; se Světovládcem, který vládne nezničitelnému, neporazitelnému království, které pohltí a zničí všechna ostatní království světa (Da 2) – a tentokrát vidíme, že s tímto Světovládcem vládnou Boží svatí. Když si uvědomíme, že apoštolové znovu a znovu hovoří o tom, že my všichni jsme nyní vládci a králové (Zj 1:6; 1. Pt 2:9) a že Pánu Ježíši už teď patří veškerá autorita na nebi i na zemi (Mt 28:18-20), je zjevné, že se tu díváme na proroctví o Pánově nanebevstoupení, kdy usedl po pravici Boží, jak jsme četli v Žalmu 110. Právě tyto pravdy, a mnohé další, v sobě nese výraz „Syn člověka“. Takže, ano, tento výraz hovoří i o Pánově lidství – ale jeho primární význam je mnohem větší, širší a slavnější.

A tak přicházíme k Menším prorokům. Opět, mohli bychom uvést nespočet pasáží, které hovoří o Mesiáši, ale omezíme se jen ty, které „přináší něco nového ke stolu“. V Micheáši 5 čteme: „A ty, Betléme efratský, který jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde Ten, kdo bude vládnout nad Izraelem, Ten, jehož původ je odedávna, ode dnů věčných. Proto je vydá až do času, kdy rodička porodí. Pak se zbytek jeho bratří navrátí k synům Izraele. Bude stát a pást své stádo v Hospodinově síle, ve vznešenosti jména Hospodina, svého Boha. A budou pobývat v bezpečí, protože bude veliký až do končin země. A on bude pokoj“ (Mi 5:1-4). Mesiáš, Davidův potomek, žil od věčnosti. Mesiáš, Syn Davidův, Pastýř Izraele, je věčný, má Hospodinovu sílu, a přece je Hospodin Jeho Bohem. Rébus, kterým ohromoval David v Žalmu 110 a Izajáš (9:5-6) ve své předpovědi o chlapci, kterým je nám dán, se v Micheáši, Izajášově současníkovi, dostává do popředí víc než kde jinde. Nikdo není od věčnosti, kromě Boha. Každé stvoření mělo svůj počátek – i ti nejslavnější andělé. Pastýř Izraele však nikdy neměl počátek – a proto musí být Bohem – a přece je člověkem narozeným z linie krále Davida a nazývá Hospodina svým Bohem. A tak vidíme, že plnost Božství, plnost lidství a realita dvou přirozeností našeho Pána Ježíše Krista nejsou nic jiného než znovu a znovu opakované učení starozákonních proroků – a že proto není překvapivé, že o nich apoštolové zvládli za starozákonních Písem učit.

V jedenácté kapitole proroka Zacharjáše čteme: „Odvážili mi mzdu třicet šekelů stříbra. Hospodin mi řekl: Hoď to hrnčířovi, tu skvělou cenu, jíž Mě ocenili. Vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem to v Hospodinově domě hrnčířovi“ (Za 11:12-13). Díváme se na proroctví o tom, že Izrael prodává Hospodina za třicet stříbrných, které nakonec končí u hrnčíře. Jak je možné prodat Boha? Odpovědí samozřejmě je, že pokud je to Bůh v těle a vy jste zrovna Jidáš Iškariotský, jde to docela snadno. Tedy, dokud vás nezačne trápit svědomí, nehodíte peníze do chrámu a nekoupí se za ně hrnčířovo pole, zatímco vy sami se věšíte (Mt 27:5-7)…

A tak vidíme, že Pán Ježíš nepřichází ustanovit dobrovolného náboženského koníčka pro některé. Přichází se ujmout vlády nad světem a vymýtit z něj zlo, hřích a smrt, teď i na věčnosti. Vidíme, že nepřichází odpozemštit důraz Starého zákona na budování civilizace práva, spravedlnosti, svatosti a milosrdenství – je Králem vesmíru, kterému se musí poddat všichni a všechno.

Nepřichází, aby nás poslal zírat si do pupíků a „po smrti jít do nebe“ – přichází, aby zachránil svět, aby usmířil a uzdravil veškeré stvoření; přichází, aby nás poslal zučedničit národy a složit Mu všechny nepřátele k nohám.

„Neboť On musí kralovat, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod Jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt“ (1. Kor 15:25-26). Ti, kdo se v poslušnosti a s radostí ve víře poddají, budou zachráněni, vysvobozeni, uzdraveni, očištěni a vysláni nést světu uzdravení a poselství smíření. Ti, kdo se nepodřídí, budou zničeni, „ano, budou popelem pod chodidly vašich nohou v den, který Já učiním, praví Hospodin zástupů“ (Mal 3:21).

„Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný Rádce, Mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho Královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 9:5-6) „Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte Syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv“ (Ž 2). „On bude soudit národy, naplní vše mrtvými těly, srazí hlavu nad velkou zemí. Napije se z potoka na cestě, proto zvedne hlavu“ (Ž 110). „On přinese právo národům. Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet Jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud. Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo“ (Iz 42). „Jeho jméno bude trvat navěky; Jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit. Požehnán buď Bůh Hospodin, Bůh Izraele, jenom On koná divy. Ať je navěky požehnáno Jeho slavné jméno a celá země ať je plná Jeho slávy“ (Ž 72). „Blahoslavení jsou všichni, kdo v Něm hledají útočiště.“

Připomeňme si znovu slova apoštola Jana: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce“ (1. J 2:22-23).
Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Pán Ježíš přišel jako naplnění těchto slavných zaslíbení – a že je také v historii naplní? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.

Otázka zní: Je Kristus těchto zaslíbení Kristem dnešního křesťanství?
Nebo přesvědčení a především praxe dnešních křesťanů tohoto Krista popírají?

Podpořte nás