(Článek do velké míry tvoří vyučování, které před několika lety zaznělo na konferenci „Ježíš Kristus – Immanuel“.)

Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi neprošel můj původně zamýšlený název semináře – „Charles Spurgeon, puritán s doutníkem“… nevím, možná jsem měl zvolit „Charles Spurgeon, baptista s doutníkem.“ To už je teď ale jedno. Kdo vlastně byl Charles Spurgeon? A proč na tom záleží? Mimo jiné proto, že když jsem se tu rozhlížel po chodbách, více baptistů by se mělo držet jeho zásady, že „Pěstování vousu je zvyk nanejvýš přirozený, biblický, mužný a prospěšný.“

Takže… kdo byl Charles Haddon Spurgeon? Kdo byl tento muž, který je často nazýván Knížetem kazatelů? Ještě než se ponoříme do jeho životopisu, rád bych, abychom se s ním mohli trošku setkat jako s člověkem. Tématem této konference je „Ježíš Kristus, Immanuel“, a tak jsem vybral jednu ze Spurgeonových básní, která se jmenuje Immanuel. Samozřejmě, původně byla v angličtině a mnohem hezčí, ale snad vám alespoň trošku dá nahlédnout do Spurgeonovy mysli…

Immanuel
Když truchlil jsem pod hříchu břemenem;
když svědomí mé bolestí úpělo,
když skutky mé všechny vítr vzal,
když na kolena padl jsem v modlitbě,
pak, v té požehnané hodině, kterou má paměť střeží,
poznal jsem lásku Tvou, Immanueli.

Když bouře zármutku mou duší zmítají,
když vlny starostí valí se přes mou hlavu;
když útěcha topí se a radosti prchají,
když chmur beznaděje jak šelma útočí,
jediné slovo tu vřavu zkrotí, umlčí –
tím slovem je Tvé jméno, Immanuel.

Když pro pravdu trpím, zahanben, odmítán,
když nepřátelé pomluvy na mě vrhají,
když krutý výsměch a urážky plní můj sluch,
když obkličují mě býci bášanští,
přebývám v bezpečí ve věži tvé –
ta věž je Tvá milost, Immanueli.

Když peklo v hněvu pozdvíhá svůj řev,
když satan sám se v cestě mé tyčí;
když démoni křepčí, těší se na můj pád;
když celé legie zaplaví mě svými šípy,
neboj se, má duše, ale vmeť peklu v tvář
válečný pokřik tvůj, Immanuel.

Když z kopců života sestupuji do údolí,
když mé nohy obtékají vody smrti,
když stále hlouběji nořím se do záplavy té,
když přátelé mí na břehu lkají,
dodám já k mému poslednímu sbohem
líbezné jméno Tvé, Immanuel.

Když konečně vyženeš slzy z očí mých,
když spatřím svět nad tento nádherný,
když celý můj výhled nebesa naplní,
když navěky budu ve sladké radosti přebývat,
jediná radost ostatní předčí nade vše,
hledět na tvář Tvou, Immanueli.

Životopis
Charles Spurgeon, kníže kazatelů, se narodil 19. června 1834 v malé vesničce Kelvedonu v hrabství Essex ve východní Anglii, a to jako první ze 17 dětí. Charles byl vychován jako anglikán a netrvalo dlouho, než na půdě objevil poklad – rodinnou sbírku puritánských autorů. A právě puritáni Spurgeona ovlivnili jako nikdo jiný, stejně jako později například Arthura Pinka nebo Martyna Lloyd-Jonese, další legendární baptistické kazatele. Tady se potřebujeme zastavit. Asi málokteré slovo má pro neznalé ucho tak negativní nádech jako „puritán“. Puritán je někdo, kdo si užívá život asi jako hadr na podlahu, kdo je zahořklý, prázdně moralizuje… A o to víc se potřebujeme zeptat – kdo vlastně byli puritáni?

Puritáni byli dědicové a pokračovatelé anglické reformace 16. a 17. století. Do jejich řad patří muži jako John Owen, John Flavel, Richard Baxter, Stephen Charnock, Thomas Brooks, Thomas Goodwin nebo John Bunyan, jehož klasické dílo Cesta Křesťana z města Zkázy na horu Sion, Spurgeon přečetl více než stokrát.

Důrazem puritánů bylo očistit církev od lidských tradic a důsledně aplikovat Boží Slovo do všech oblastí života. A když říkám „důsledně aplikovat“, myslím tím například 500stránkové knihy na téma, co vlastně znamená přemýšlet jako křesťan. Díla puritánů přetékají obrazotvorností, teologickou precizností, vášní pro sociální spravedlnost a především láskou k lidem a ke Kristu.

Jedno z označení, které se uchytilo pro puritány, bylo „světští svatí“. Puritáni byli hnutím, které bylo uchvácené Božím Slovem a nadějí a životem, které se v něm skrývají; byli fascinováni dobrou zprávou spásy jedině milostí jedině skrze víru jedině v Krista, a jejich životy podle toho vypadaly. Puritáni psali a kázali o dědičném hříchu stejně jako o manželské sexualitě, radovali se ze svatosti stejně jako z přibývajících dětí, uctívali s vášní a radostí v neděli ve sborech stejně jako ve středu při orání, mnoho z jejich mistrovských teologických děl, ze kterých nám dosud zůstává rozum stát, bylo napsáno během krutého pronásledování, a přece u poháru vína a s dýmkou v ústech. Slova puritánů dodnes pulzují mocí, autoritou a životem, přetékají vášní pro misii a jistotou, že Boží království zasáhne celý svět, že před Kristovým příchodem přijde zlatá éra blahobytu, že drtivá většina lidí v dějinách bude spasena… v tom všem puritány poháněla kalvinistická důvěra v naprostou Boží svrchovanost a láska ke Kristu. Občas vtipkujeme, že nejde číst puritány a neuhnat si u toho cukrovku, protože prakticky nepřestávají o Kristu hovořit jako o slavném, líbezném, ale především sladkém a nejsladším. A jestli jste měli tu čest například s Jonathanem Edwardsem, víte, o čem mluvím.
Mezi ovoce puritánství patří americké křesťanské kořeny, decentralizovanost státního zřízení, obecně optimistický náhled na svět, který později přebraly různé formy humanismu a liberalismu… a právě slova těchto mužů byly tím, na čem mladý Charles Spurgeon vyrůstal.

Zdaleka ale nebylo vše hladké. Spurgeon si musel probojovat svou cestu ke kříži. Čím více puritánů četl, tím větší břímě leželo na jeho ramenou. Miloval Krista, a přece před Ním utíkal… až do jednoho zimního dne roku 1850. Šestnáctiletý Charles byl na cestě do sboru, ale zastihla ho sněhová bouře. Nejbližší možný úkryt byl malý metodistický sboreček. Charles tedy vstoupil a sedl si do jedné z lavic. Bouře, která venku zuřila, však zabránila kazateli, aby do sboru dorazil… a tak se po chvíli ujal slova jeden z řadových členů sboru a začal spatra kázat na Izajáše 45:22, „Obraťte se ke mně a zachraňte se, všechny končiny země, protože Já jsem Bůh a jiného není.“ Kázání z Boží milosti tnulo mladého Charlese do živého, a uposlechl, obrátil se k Hospodinu a byl zachráněn.

3. května se nechal pokřtít v řece Lark. O něco málo později se přestěhoval do Cambridge, kde začal vyučovat v nedělní škole a i vypomáhat s kázáním. Charles neměl žádné teologické vzdělání, ale byl tak prodchnut puritány a především tak obdařen Bohem, že se už za rok stal pastorem ve Waterbeach Chapel v Cambridge, kde později začal i psát. Velký vliv na Spurgeonovo kázání mělo jeho čtení – bylo pro něj běžné přečíst 6 knih za týden a i po letech si pamatovat vše, co přečetl. Jeho knihovna po jeho smrti měla přes 12 000 svazků… což doufám, že slyší moje žena.

Asi o tři roky později začal kázat v Londýně v asi dvěstěčlenném sboru New Park Street Church. Tehdy se jednalo o největší baptistickou kongregaci v Londýně, které však už řadu let ubývali členové. Spurgeon se během několika měsíců proslavil a jeho kázání začalo každý týden vycházet i tiskem. Spurgeon tou dobou, tedy ve svých 22 letech, běžně kázal zástupům, které čítaly více než 10 000 lidí. A musíme si uvědomit, že to dělal bez jakékoliv audiotechniky. I tak často muselo mnoho posluchačů zůstat na ulici, kde lezli na okna a všude, kde mohli, jen aby slyšeli Spurgeona kázat Boží Slovo. Spurgeon se stal, ač mnohými nenáviděnou, přece celebritou viktoriánské Anglie.
Dva roky na to, v roce 1856, si vzal Susannu Thompsonovou, se kterou měl dvojčata Charlese a Thomase. Na konci roku však přišla tragédie – během Spurgeonova kázání v Surrey Gardens Music Hall někdo v davu zakřičel „Hoří!“ Rozpoutala se panika, několik lidí bylo ušlapáno a Spurgeon byl emočně na dně a rozvažoval, zda zcela neukončí svou službu. Nakonec se však rozhodl pokračovat.

Rok na to, v roce 1857 Spurgeon založil seminář pro pastory, zakládal sirotčince a nemocnice, podporoval misijní snahy… a 7. října 1857 se postavil před největší shromáždění v životě, před 23 654 lidí. Spurgeonova popularita dále rostla… a tak se v březnu 1861 sbor New Park Street Church, ve kterém před Spurgeonem kázal mimo jiné asi největší reformovaný baptistický učenec, teolog a komentátor John Gill, přestěhoval do nové budovy, která byla nazvána Metropolitan Tabernacle a dokázala pojmout 6000 lidí. V té době se jednalo o největší sbor na světě, a i tak lidé museli často přicházet hodiny před shromážděním, aby se vůbec dostali dovnitř. Spurgeon nikdy „nezval lidi dopředu“, ale vždy nabízel, že kdokoliv, koho kázání pobídne, aby hledal Krista, za ním má přijít v pondělí do kaple sboru. A nebylo pondělí, kdy by nikdo nepřišel. Právě zde strávil Spurgeon zbývajících 31 let svého života.

Odhaduje se, že Spurgeon za svůj život kázal více než 10 000 000 lidí. Jeho kázání se zároveň přepisovala a prodávala za penny – a především rozvážela do celého světa. Spurgeonova práce však nečítala jen kázání, pastorační vedení, řízení více než 60 charitativních organizací, vyučování na semináři a boj za zrušení otroctví. Spurgeon napsal více než 120 knih, psal básně, hymny, ve spolupráci se známým misionářem Hudsonem Taylorem připravoval evangelizační materiály pro práci v Asii, týdně odpovídal na více než pět set dopisů, vydával měsíčník Sword and Trowel… Jeho vytištěná kázání byla nejceněnějším majetkem misionáře Davida Livingstona.
Mnozí považují Spurgeona za největšího kazatele od dob apoštolů. Nejen, že více než 600krát kázal předtím, než mu bylo 20, ale v jeho předrádiové, předinternetové, předtelevizní době se týdně prodalo více než 20 000 kopií jeho kázání, která se následně překládala do 20 jazyků. Jen jeho sebraná kázání dohromady tvoří 63 svazků, nemluvě o desítkách jeho dalších knih a komentářů, ze kterých zmíním alespoň Treasury of David, jeho komentář k Žalmům, kterému Spurgeon věnoval přes 20 let práce.

Spurgeon žil jedinečný, plodný život… co by se mohlo pokazit? Jak je možné, že takto jedinečný kazatel upadl v zapomnění, dokud ho o desítky let později nezačalo opět publikovat vydavatelství Banner of Truth? Jak je možné, že největší baptistický kazatel dějin není baptisty více čten, milován a především následován?
Jak už jsem zmiňoval, Spurgeon dlouhá léta vydával časopis „The Sword and the Trowel“ – v roce 1887 v něm publikoval první články ze série zvané „The Down Grade“, tedy „Svah“, „Klesání“, „Úpadek“, které obsahovaly mimo jiné slova „Řítíme se z kopce rychlostí, která nám zlomí vaz.“ O co šlo? Spurgeon a jeho přátelé upozorňovali na to, že sbory, které opustily dědictví reformace, které opustily dědictví biblického kalvinismu, velmi rychle začaly padat do liberalismu, popírání Kristova božství, popírání neomylnosti Písma, popírání Kristovy zástupné oběti… Spurgeon a muži kolem něj ukázali na řadě příkladů z církevní historie, že kompromis v otázkách učení o Boží svrchované milosti velmi rychle vede k náboženství, které by nikdo v dějinách do té doby neoznačil za křesťanství. K náboženství, které zpochybňuje naprostou bezchybnost Písma, které kompromituje evangelium paktováním se s liberalismem, evoluční teorií, deismem, unitářstvím…
A zde Spurgeon narazil. Tehdejší baptistická unie, které byl Spurgeon členem, nestála o to, aby někdo houpal člunem. Dokud člověk věřil v to, že se nemají křtít děti, byl v očích „baptistů“ v pořádku. Co na tom, že nevěří v neomylnost Písma? Co na tom, že nekáže pravdy Písma? Co na tom, že nevěří v Kristovo božství? Co na tom, že se paktuje s těmi, kdo popírají, že spása je pouze z milosti, pouze skrze víru pouze v Krista? Co na tom, že popírají, že člověk je stvořen k Božímu obrazu, a místo toho tvrdí, že je prostě jen vyvinutou hromadou bakterií? Hlavně, že jsou baptisté…
Spurgeon odmítl dělat kompromisy. Stálo ho to odmítnutí ze strany jeho denominace. Stálo ho to výsměch. pohrdání a obviňování ze zpátečnictví. Stálo ho to nařčení z netolerance, z dogmatismu, z toho, že nedává prostor pro postupnou změnu k dobrému… A tak Spurgeon v říjnu 1888 napsal:

Mnoho dobrých bratří různými způsoby zůstává ve společenství s těmi, kdo podkopávají evangelium; a hovoří o svém chování, jako by se jednalo o něco láskyplného, něco, co jim Pán v den svého zjevení odsouhlasí. Nechápeme to. Svatá povinnost skutečného věřícího vůči lidem, kteří tvrdí, že jsou křesťany, ale popírají Pánovo Slovo a odmítají základy evangelia, je vyjít z jejich středu. Pokud někdo říká, že je třeba vyvíjet snahy o změnu, souhlasíme; ale když je zjevné, že tyto snahy k ničemu nebudou, na co to? Pokud společenství dovoluje blud, pokud ho vítá a podporuje, svědčí to o odhodlání základ neměnit, a pak není možná jakákoliv vnitřní změna, která by nějak zásadně pomohla. Přítomnost evangelikální strany může jen potlačit a možná na čas zakrýt zlo; tento kompromis je však sám o sobě hříchem, a tak není možné dosáhnout nějakého trvalého dobrého výsledku. Zůstávat v komunitě, která se snaží vyhovět všem přesvědčením v naději, že se věci vyřeší, je stejné, jako kdyby Abraham zůstal v Uru nebo v Cháranu a doufal, že se obrátí domácnost, z níž byl povolán.
Spoluvina na bludu bere i těm nejlepším mužům schopnost a sílu proti němu jakkoliv úspěšně protestovat… Náš nynější zarmoucený protest není otázkou toho či tamtoho muže, toho či tamtoho bludu; jde zde o princip.

Musím se ptát… nejsou tohle slova, která dnes zní ještě aktuálněji než kdykoliv dříve? Jestli ve Spurgeonově době bujelo evoluční učení, o co více se tato rakovina rozrůstá dnes? Jestli ve Spurgeonově době církev přetékala liberalismem, o co více nyní? Přátelé, kolik z vašich sborů se zaplétá s psychologií a s ekumenou s falešnými náboženstvími, jako je adventismus nebo římský katolicismus? Kolik z vašich kazatelů a vedoucích věří v neomylnost Písma? Bratři a sestry, co dnes tato Spurgeonova slova říkají do vaší situace? Bůh je svrchovaný, neslyšíte je náhodou. Budete se Bohu zodpovídat z toho, co jste slyšeli. Co je to, co Bůh požaduje, abyste tváří v tvář Spurgeonovým slovům udělali vy?

Celá kontroverze si na Spurgeonovi však vybrala svou daň. Kromě toho, že Spurgeon odváděl práci, která je pro nás dnes nepochopitelná, také se staral o svou ženu Susannu. Susannah trpěla pro nás dnes nezjistitelnou chorobou, která ji donutila strávit většinu dospělého života na lůžku. Jako by nestačilo, že Charles plnil své povinnosti pastora a duchovního vůdce domu… plnil je jako těžce nemocný člověk. Spurgeon většinu života bojoval nejen s depresí, ale i s revmatismem, dnou a chronickým zánětem ledvin. Vlna odporu, která se proti Spurgeonovi zvednula, ho po fyzické stránce srazila na kolena, a tak častěji a častěji chyběl za kazatelnou.
31. ledna 1892 zemřel v nedožitých 59 letech v Mentonu poblíž Nice, kde se léčil. Byl pohřben na londýnském hřbitově West Norwood Cemetery.

Spurgoen jako teolog
Ani největší Spurgeonův odpůrce nemůže popřít, že Spurgeon je člověkem, který z Boží milosti zanechal jedinečný odkaz. Chtěl bych, abychom se teď mohli podívat na srdce Spurgeonova života, na jeho teologii. Co Spurgeona vedlo k lásce k Bohu, k Božímu Slovu a k lidem, které z jeho života proudí všemi směry?

Spurgeon zastával, že je bezpodmínečně nutné, aby se sbory držely jasných vyznání víry. Jeho vlastními slovy: „Tvrdit, že ‚vyznání víry se staví mezi člověka a jeho Boha‘, znamená předpokládat, že není pravdivé; pravda řečená s jakoukoliv mírou rozhodnosti neodděluje věřícího od jeho Pána. Pokud jde o mě, to, čemu věřím, se nestydím říci tím nejjasnějším možným jazykem; a pravdu, které se držím, držím proto, že věřím, že se jedná o Boží mysl zjevenou v Jeho neomylném Slově. Jak by mě tedy mohla oddělovat od Boha, který ji zjevil? Jedním ze způsobů mého společenství s mým Pánem je to, že Jeho slova přijímám stejně jako Jeho samotného, že podřizuji své chápání tomu, co vidím, že učí. Ať už říká cokoliv, přijímám to, protože to říká On, a v tom Ho pokorně uctívám z hloubi své duše. Nedokáži sympatizovat s člověkem, který řekne, že nemá žádné vyznání; věřím totiž, že sám dokazuje svůj omyl. Měl by mít vyznání. A můžeme si být jisti, že ho má – musí ho mít, i pokud takovou představu odmítá. Jeho vlastní nevíra je v určitém smyslu vyznáním. Námitka proti vyznání víry je velmi pohodlným způsobem, jak protestovat proti disciplíně, je touhou po možnosti odchylovat se od standardů. Stojí za ní přání, aby církev byla jako Noemova archa, která byla místem pro čisté i nečisté, pro plazy i ptáky.“

Spurgeon sám se držel Druhého londýnského baptistického vyznání víry z roku 1689, které je, řekněme, baptistickou verzí Westminsterkého vyznání, a troufám si říct, že je povinností každého baptisty mít ho doma a ze srdce ho znát. Jestli chcete Spurgeonovu teologii sesystematizovanou, najdete ji tam. Mimo jiné to znamená, že Spurgeon razantně odmítal dispenzacionalismus, odmítal církev jako Boží plán B, držel se smluvní či kovenantní teologie a byl přesvědčený, že principy obsažené v Božím zákoně jsou závazné nejen pro křesťany, ale i pro nevěřící, a to včetně politiků, kteří sepisují zákony. Cituji: „Toužím po dni, kdy ustanovení křesťanského náboženství budou pravidlem všech tříd lidí, naprosto ve všem. Často slyším, jak někdo říká ‚Netahejte náboženství do politiky.‘ Ale právě tam bychom ho měli přinést a postavit je tam tváří v tvář všem lidem, jako na svícnu. Kabinet a členové parlamentu musí řídit národ jako před Pánovou tváří. A národ v pokoji i ve válce musí žít podle světla spravedlnosti. Už jsme měli dost chytrých mužů bez svědomí. Je čas vidět, jak konají čestní muži s bázní před Bohem. Někdo řekne, že musíme studovat ‚britské zájmy‘, jako by nebylo nejopravdovějším zájmem národa konat spravedlnost. ‚Musíme se řídit našimi politickými zásadami.‘ Říkám NE! Hoďte zásady, které nestojí na [Boží] pravdě, jako modly plísním a netopýrům!“ … a Spurgeon pokračuje a aplikuje křesťanství do podnikání, do obchodu, do všech oblastí života… jako správný puritán.

Už jsem několikrát zmiňoval, že Spurgeon byl dědicem puritánské tradice. Chci teď nechat Charlese Spurgeona, aby nám k tomu něco řekl sám: „Puritánství, protestantismus, kalvinismus… to vše jsou jen chabá jména, která svět dává naší skvostné, slavné a nádherné víře, učení apoštola Pavla, evangeliu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ „Kalvinismus pro mě znamená, že věčný Bůh je hlavou všech věcí. Na vše se dívám jako na zjevení Boží slávy. Nejprve vidím Boha a pak daleko za ním člověka. Bratři, jestliže milujeme Boha, těší nás z jeho úst slyšet: ‚Já jsem Bůh a jiného není.‘“
Charles Spurgeon byl zarytým kalvinistou, zarytým vyznavačem učení o předurčení, o tom, že Bůh má svůj vyvolený, milovaný lid, o tom, že Bůh neztratí jediné ze svých dětí, o tom, že Kristus je dokonalý Spasitel… ne proto, že by se držel tradicí a denominačních stereotypů, ale proto, že kalvinismus pro něj nebyl ničím jiným, než ubohým názvem pro evangelium ve vší jeho slávě a nádheře.

Právě proto se nebál kázat Boží Slovo v plnosti, i kdyby na něj někdo kvůli tomu nalepil nálepku kalvinismu. Kalvinismus pro něj bylo evangelium. „Lidé za mnou přicházejí kvůli jediné věci. Káži jim kalvinistické učení a puritánský náhled na svět. To je to, co chtějí, a to je to, co dostanou. Jestli chtějí něco jiného, pak musejí jinam.“ „Držím se kalvinismu ne proto, že by mě ho naučil Jan Kalvín, ale proto, že mě ho naučil Pán Ježíš Kristus.“ „Nikdy se nestydím označit se za kalvinistu; nerozpakuji se označit se za baptistu; ale když se mě někdo zeptá, čemu věřím, odpovím, že Ježíši Kristu.“ Zároveň proto dodával „Kéž je to ode mě daleko, abych si představoval, že věčný Jeruzalém čítá jen kalvinistické křesťany, že není spasen nikdo, kdo se nedrží našich postojů.“
Jistota Kristovy dokonalé oběti vedla Spurgeona k radosti, protože věděl, že to, co nás zachraňuje, není dokonalost naší teologie, ale dokonalost našeho Spasitele.

Spurgeon se řadí po boku mužů, jako byli Martyn Lloyd-Jones, George Whitfield, David Livingstone, Hudson Taylor, Alexander Duff, Johnathan Edwards a zástupy reformovaných misionářů, mužů, kteří zastávali kalvinistické učení, a právě to je vedlo k misii, právě to je vedlo k charitě, právě to je vedlo k evangelizaci. To, že drtivá většina misionářů a probuzeneckých kazatelů napříč církevní historií, byli kalvinisté, je realita, kterou Charles Spurgeon jen podtrhuje. Cituji: „Pamatuji si, jak jsem mnohokrát kázal na různých místech naší země. A kolikrát má duše byla v takové agónii, každý nerv mého těla byl napnutý k prasknutí a vyplakal bych celé své bytí a nechal se odplavit proudem svých slz, jen abych mohl získat duše těch, kdo mě slyšeli.“

„Na životě každého služebníka by měla být znát tvrdá práce. Bratři, dělejte něco, dělejte něco, dělejte něco. Zatímco komise ztrácejí čas svým rozhodováním, dělejte něco. Zatímco společnosti a unie sepisují ústavy, pojďme vyhrávat duše Kristu. Příliš často debatujeme, debatujeme a debatujeme, zatímco Satan se v koutě směje. Vrhněte se do práce a odrovnejte se jí jako muži. Často přemýšlejte o nesmírné vážnosti osudu ztraceného hříšníka. Pohrdejte všemi představami věčného trestu, které z něj dělají něco méně strašlivého. Přebijte a odzbrojte tak své strachy a zachraňujte nesmrtelné z nehasnoucích plamenů. Často přemýšlejte o blaženosti spaseného hříšníka a jako svatý puritán Baxter mu s hojností vyprávějte o věčném spočinutí svatých. Jestliže se neustále budete zabývat věčností, nemusíte se bát, že budete letargičtí.“ Poznání Boží dobroty a Božího hněvu, poznání Boha Písma v pravdě, ve vší Jeho nádheře, právě to bylo to, co ve Spurgeonovi budilo lavinu lásky k druhým a vedlo ke službě, která je pro nás jednoduše nepochopitelná. „Nikdo nerozumí, kolik práce musím nést… Musím se starat o sirotčinec, zodpovídám za sbor se čtyřmi tisíci členy, sloužím na svatbách a na pohřbech, pracuji na kázáních, dělám editorskou práci The Sword and the Trowel, v průměru musím odpovědět na pět set dopisů týdně… ale to je jen polovina mé práce, protože přicházejí přátelé z řady sborů, se kterými spoupracujeme, a to ani nemluvím o bezpočtu obtíží, se kterými za mnou lidé neustále přicházejí.“

Kázání
Chci skončit slovy Charlese Spurgeona, chci, abyste se s tímto výjimečným mužem mohli setkat, co nejlépe, a tak jsem si připravil výňatky z několika jeho kázání. Doufám, že se v něm setkáte se srdcem muže, který miloval Boha a Jeho pravdu, a který miloval lidi okolo sebe. Možná, že věci, které jsem tu říkal, ve vás vyvolávají řadu otázek, ať už jde o to, co po vás Bůh požaduje, ať už jde o to, jak je možné, že „ti zlí kalvinisté“ milovali lidi a toužili evangelizovat, toužili, aby lidé mohli zakusit Kristovu nádheru… Možná, že se v Charlesi Spurgeonovi setkáváte s někým dost jiným, než byste čekali. Přemýšlejte. Ať už hned teď po semináři nebo kdykoliv jindy – ozvěte se, ptejte se, pojďme spolu do Písma, pojďme hledat, jak můžeme v pravdě ctít našeho Pána a přinášet dobrou zprávu o Jeho kralování světu…

Protivenství nám také pomáhá upínat se k našim milostem. A jsou to právě naše milosti, co nás vede k útěše a radosti. Kde padne nejvíce kapek, tam je tráva nejzelenější. Předpokládám, že to, co dělá z Irska „Smaragdový ostrov“, jsou jeho mlhy. A právě tam, kde jsou největší mlhy obtíží a zármutku, vždy najdete nejvíce smaragdově zelená srdce: srdce plná přenádherné zeleně Boží útěchy a lásky. Ó, křesťane, neříkej si: „Kde jsou všechny ty vlaštovky? Jsou pryč, jsou mrtvé.“ Nejsou mrtvé; přeletěly fialové moře a jsou v daleké končině; ale zanedlouho budou zpět. Boží dítě, neříkej, že květiny jsou mrtvé; neříkej, že je zima zabila a že jsou pryč. Ach ne! Zima je sice zahalila hermelínem svého sněhu; ale ony opět vztyčí hlavu a už zanedlouho budou znovu žít. Boží dítě, neříkej, že slunce uhaslo, jen proto, že ho zakryl mrak. Ach ne! Je za ním a připravuje pro tebe léto; až znovu vyjde, vyvede z mraků dubnové přepršky, které budou matkami májového kvítí. A především, i když Bůh skrývá svou tvář, neříkej, že na tebe zapomněl. Jen chvilku mešká, abys Ho více milovalo, a až přijde, budeš se ve svém Pánu radovat, budeš se radovat radostí nevýslovnou. Čekání nám dává držet se našich milostí; čekání je zkouškou naší víry; a proto, čekej s nadějí; i kdyby zaslíbení meškalo, nikdy nepřijde příliš pozdě.

Dalším důvodem, proč jsme uprostřed obtíží často nejšťastnější, je toto – jsme nejblíže Bohu. Mluvím o tom, co jsem srdcem poznal a skutečně prožil. Nikdy nejsme Bohu tak blízko, jako když procházíme utrpením. Když je stodola plná, člověk dokáže žít bez Boha; když je peněženka naditá zlatem, dokážeme žít i bez modlitby. Ale jakmile je vaše zlato pryč, chcete svého Boha; jakmile jsou modly z domu, nezbude, než jít a uctívat Hospodina.
Někteří z vás se nemodlíte ani z poloviny tak, jak byste měli. Jestliže jste Boží děti, čeká vás kárání a švihání; a až přijde, poběžíte ke svému Otci. Představte si, je krásný den a dítě jde před svým otcem; najednou je na cestě lev, a tak běží k otci a bere ho za ruku. Když bylo všechno pěkné, mohlo klidně běžet půl míle před otcem; ale jakmile se objeví lev, hned je to „Tati! Tati!“, jak jen nejblíže to jde. A tak je to i s křesťanem. Když jde všechno dobře, zapomene na Boha. Ješúrún ztučnel a zpychl a začal kopat proti Bohu; ale vezměte mu jeho naděje, rozbijte jeho radůstky, ať se ztratí úroda, ať si kojenec ustele v rakvi, ať jsou chlévy prázdné, ať manželovo široké rameno leží v hrobě, ať jsou děti bez otců – pak zase Bůh bude Bohem. Ach, svlékněte mě do naha; vezměte mi vše, co mám; udělejte ze mě bezmocného žebráka bez jediného haléře; rozbijte tu cisternu na kusy; rozdrťte tu naději; nechejte hvězdy vyhasnout; uhaste slunce; zahalte měsíc temnotou a nechejte mě samotného ve vesmíru, bez přítele, bez pomoci, a přece, „Z hlubin k tobě budu volat, Hospodine!“ Žádný pláč není tak dobrý jako ten, který vychází z hlubin hor; žádná modlitba tak upřímná jako ta, která vychází z hlubin duše, skrze hluboká soužení a utrpení. Přinášejí nás totiž blíže Bohu, a tak jsme šťastnější; protože právě to je způsob, jak být šťastnější – žít blízko Bohu. Takže, když se rozhojňují obtíže, vede nás to blíže k Bohu, a tak se rozhojňuje naše útěcha.
Někteří lidé nazývají protivenství břemeny, něčím, co je tíží. A opravdu tomu tak je. Loď, která má velké plachty a silný vítr, potřebuje balast, potřebuje zátěž. A protivenství jsou balastem věřícího. Oči jsou pumpami, které odčerpávají kalovou vodu z kýlu jeho duše a chrání ho před potopením. Ale jestliže zkoušky jsou zátěží, je tu dobrá zpráva – zátěž nás může i zvednout. Když je závaží připevněné ke mně, drží mě dole; ale dejte mi kladku a nějaké další vybavení, a závaží mě může zvednout nahoru. Ano, protivenství mě mohou vytahovat k nebesům. Jeden gentleman se jednou zeptal svého přítele, proč má jeho nádherný kůň na pastvině na nohy přivázané těžké dřeváky: „Proč dávat dřeváky tak překrásnému zvířeti?“ „Pane,“ zněla odpověď, „radši mu dám dřeváky, než abych ho ztratil. Jinak mi pořád skáče přes plot.“ Právě proto Bůh dává břemena svým lidem. Raději je zatíží, než aby je ztratil. Kdyby to neudělal, skočili by přes plot a byli by pryč. Aby neutekli, je potřeba je přivázat. A Bůh je přivazuje utrpeními, která je drží blízko Jemu. Chrání je tak a drží je ve své přítomnosti. Je to skutečně požehnaná zpráva – čím více se rozhojňují naše strasti, tím více se rozhojňuje naše útěcha.

Když je Bůh se svým lidem, dává mu ničivou moc. Nelekejte se, zde je text, který to dokládá: „Hle, povstává lid jako velký lev a pozvedá se jako mladý lev,“ to jest jako lev v čase své plné síly, „Neulehne, dokud nesežere kořist a nenapije se krve pobitých.“ Když je Bůh ve své církvi, dává jí tu nejjedinečnější, nejzázračnější ničivou moc proti duchovnímu zlu. Zdravá církev zabíjí blud a trhá zlo na kusy. … Bylo to tehdy, když Wilberforce vyburcoval Boží církev a když se Boží církev zapojila do boje, roztrhala celé to zlé otroctví na kusy. Pobavilo mne, co Wilberforce řekl den poté, co prosadili Akt emancipace. Když bylo všechno hotovo, radostně řekl svému příteli: „Copak už není nic dalšího, co bychom mohli zrušit?“ Samozřejmě, řekl to rozverně, ale ukazuje to ducha Boží církve. Církev žije v konfliktu a vítězství; jejím posláním je zničit všechno, co je v zemi zlé. … Jestli je Bůh ve své církvi, neexistuje zlo, které by neodkázala překonat. … Jestli je Pán uprostřed nás, naložíme s tím zlem tak, jak naši otcové naložili s jinými slzy: povstaneme v plné síle a neulehneme, dokud to zlo nebude zničeno. Pamatuje, když Boží lid boří a ničí, není to ničení mužů a žen; je to ničení hříchu a trhání celých systémů nepravosti na kusy. Právě k tomu Bůh pomáhá své církvi, když je v jejím středu. … Tam, kde je Bůh v církvi, je svatá bázeň v srdcích Jeho lidu – a také je tam dětská důvěra a z ní plynoucí kuráž a radost. … Když je Pán se svým lidem, Boží lid nepotřebuje povzbuzování, ale nemůže se dočkat boje. … Z nejslabšího z nich je David, a David je jako Pánův anděl. … Když je Bůh se svou církví, ona se stává zapálenou otepí uprostřed strniště a pohlcuje své nepřátele na všech stranách. „Jako luna krásná, jako slunce jasná, děsivá jako armáda se zástavami,“ právě taková je církev, v jejímž středu je Bůh.

Nejvíce ze všech věcí na světě je třeba obávat se zoufalství. Když člověk upadne do rukou zoufalství, je připravený pro všechny možné hříchy. Když ho ochromí strach, může udělat něco nebezpečného; když zoufalství roztřese jeho kolena a paralyzuje jeho svědomí, začnou nad ním kroužit supi a čekají na svou kořist. Tak dlouho, dokud má člověk naději, pro něj můžeme mít naději i my; ale Satan se snaží vyhnat z lidí i její poslední kapku, aby se mu vzdali a stali se navěky jeho otroky. Těm, kdo jsou ztrápení, chci říct jen tohle – a doufám, že každý věrný křesťan bude to, co říkám, opakovat znovu a znovu – JE ZDE NADĚJE. Je zde naděje ve vašich finančních obtížích, ve vaší nemoci, ve vašem stávajícím utrpení. Bůh vám může pomoci tím vším projít. Nesedněte si, abyste si objali kolena a celý den plakali. To vám nepomůže se s obtížemi vypořádat. Volejte k Bohu, který vaše obtíže seslal. Má s nimi svůj jedinečný plán. Může to být tak, jako když pastýř posílá svého černého psa, aby přivedl zpět jeho toulající se ovci. Možná je jeho plánem, abyste ztratili něco světského, abyste tak mohli získat něco věčného. Mnoho duší matek by nebylo bývalo zachráněno, kdyby nebylo toho milovaného dítěte, které jim bylo sebráno z lůna. Dokud nebylo vzato do nebes, nepřišel Boží vliv, který přitáhl její srdce, aby usilovala o cestu do nebe. Neříkejte, že není naděje. Mnoho dalších lidí na tom bylo stejně špatně jako vy; a i kdyby se mělo zdát, že už nemáte ani na chleba, neustále je naděje.
Jděte a v pondělí ráno to zkuste znovu. Boží prozřetelnost má tisíce způsobů, jak nám pomoci – jen pokud máme to srdce se modlit. Zoufáte si kvůli svému charakteru? Možná je tu někde žena, která si říká: „Padla jsem; můj charakter je pryč; už pro mě není naděje.“ Sestro má, můžeš být pozvednuta. Některé z těch, které padly tak hluboko jako ty, byly obnoveny svrchovanou milostí. A možná je tu někdo, kdo býval opilec, nebo se chtěl stát zlodějem – možná, že to nikdo jiný neví, ale on si svůj pád moc dobře pamatuje a uvědomuje – a říká si „Nikdy se nebudu schopen podívat svému bližnímu do tváře.“ Ach, můj drahý příteli, nevíš, co pro tebe Kristus může udělat – stačí v Něm spočinout a důvěřovat Mu. Představ si, že by ses stal novým stvořením – nezměnilo by to celou věc? „Ach!“ říkáš si, „ale to se nikdy nestane.“ Ne, říkám ti, přece to tak bude, protože Kristus řekl: „Hle, činím všechno nové.“ „Kdo je v Kristu, je nové stvoření.“ Jedna stará pověst mluví o potoku, kde si staří lidé omývali tváře a omládli. Ze srdce Pána Ježíše pramení řeka, a když se v ní starý hříšník omyje, a to nejen svou tvář, ale svého celého ducha, stane se jakoby malým dítětem a bude v Božích očích čistý. Stále je naděje.
„Ach“ řekne někdo, „ale vy neznáte můj život.“ Ne, můj drahý příteli, a ani ho nějak zvlášť nechci znát, protože tato všepřesahující pravda dokáže tvůj život zvrátit, ať je jakýkoliv. „Každý hřích i rouhání budou lidem odpuštěny.“ „Krev Ježíše Krista, Jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Noemova archa neměla udržet jen hromádku drobečků: vešel do ní slon, vešel do ní lev, vešly do ní ty největší šelmy a pro každou z nich bylo dostatek místa.
A tak můj Pán, který je slavnou archou spasení, nepřišel do světa, aby zachránil pár malých hříšníčků, ale „Může dokonale zachránit ty, kteří skrze Něho přistupují k Bohu.“ Pohleď na Něj v dálce, pohleď na Něj na kříži, v krajní agónii, jak nese zármutky a utrpení bez počtu, a v mukách z Něj pot teče, a to vše z lásky k vám, kdo jste byli Jeho nepřáteli. Důvěřuj Mu; důvěřuj Mu, protože u Něj je naděje; u Něj je pozvednutí. Ať už jsi zkroušený jakkoliv, pořád je pro tebe naděje v evangeliu.
Připadám si, jako bych šel chodbou a viděl v ní mnoho zamčených cel. A když poslouchám klíčovou dírkou, slyším, že ti, kdo jsou uvnitř, pláčí a žalostně, bolestně zpívají žalozpěvy: „Není naděje, není naděje, není naděje!“ A vidím dozorce, jak se na druhé straně klidně sám pro sebe usmívá, protože ví, že tak dlouho, dokud vězni říkají, že pro ně není naděje, nedostanou se ven. Je to známkou, že jejich okovy jsou nezlomené, že závory jejich cel jsou stále na místě. Ale ach, kéž bych se mohl podívat dovnitř! Ale myslím si, že něco mohu. Mohu otevřít malá dvířka a zakřičet „Je naděje!“ Ten, kdo řekl, že není naděje, je lhář a vrah od počátku a otec lží. Naděje existuje, protože Ježíš zemřel; naděje je všude, kromě ohnivého jezera. Naděje je v nemocnici, kde leží nemocný muž, a to i v jeho poslední hodině. I když lidé hřešili tak, že je společnost odmítá, stále je naděje; naděje pro odsouzeného, i když musí nést svůj pozemský trest; naděje pro člověka, který už sám sebe zavrhl. Ježíš je stále schopen spasit. „Není naděje,“ není něco, co může říct někdo z plavčického oddílu, když vidí posádku potápějící se lodi. „Není naděje,“ není něco, co může říct někdo z hasičského oddílu, zatímco ví, že v hořícím domě jsou živí lidé. „Není naděje,“ není něco, co by mohl říct někdo z hrdinského oddílu křesťanské církve, zatímco duše je v dosahu a na doslech slitování. „Není naděje,“ je něco, co by neměl volat žádný lidský jazyk, něco, čemu by nemělo věřit žádné lidské srdce. Ach, kéž nám Bůh dá milost kdykoliv, kdy máme příležitost jít a říct všem zkroušeným, které potkáme: „Existuje naděje.“ A řekněte jim také, kde tuto naději najdou. Řekněte jim, že je pouze u kříže. Řekněte jim, že je jedině skrze drahocennou krev. Řekněte jim, že je zdarma, jedině skrze důvěru v Krista. Řekněte jim, že je zdarma z milosti, že nejsou třeba žádné jejich zásluhy, že s sebou nemusejí nic přinést, ale že mohou přijít tak, jak jsou, a najít pozvednutí v Kristu.

Amen.

Podpořte nás