Sama Svatá Písma nám ukazují, že díla různých autorů nevyhnutelně nesou jejich otisk a zjevují jejich osobnost, nebo přinejmenším osobitost. Apoštol Jan, ač veden týmž Duchem, píše zcela jinak než apoštol Pavel. I když třeba nejsme schopni říct, v čem konkrétní rozdíly mezi autory spočívají nebo co je způsobuje, cítíme je. A když si zvykneme na konkrétního autora, jsme schopni poznat jeho rukopis, i když jsme například danou knihu nikdy předtím nečetli nebo i když jsme danou skladbu nikdy předtím neslyšeli. Johann Sebastian Bach není Django Reinhardt není Johnny Cash není Petr Iljič Čajkovskij.

Řekněme, že bychom žili ve světě, kde jediný skladatel, jaký kdy žil, byl náš luteránský bratr Johann Sebastian Bach. Pokaždé, když v našem světě hraje hudba, zní jako Bachova hudba. Může být zahraná špatně nebo skvěle, ale „základní surovinou“ je vždycky Bach, pouze Bach a nic než Bach. A teď, jelikož neexistuje žádná další hudba, ke které bychom mohli hudbu, kterou slyšíme, přirovnat, byli bychom v ní schopni „slyšet“ Bachovu osobnost? Nebo bychom na Bacha prostě zapomněli a předpokládali, že „hudba prostě je, jaká je“?

A s Božím autorstvím světa je to přesně stejné. Není žádný jiný svět, ke kterému bychom tento Boží svět mohli přirovnat. Není žádná „hudba“ kromě té Boží. Znovu, lze ji hrát špatně nebo skvěle, ale „základní surovinou“ je vždycky Boží hudba. Žádné jiné „suroviny“ neexistují. Svět plně odráží a zjevuje Boží osobnost, avšak pro nás je snadné vůči tomuto faktu být hluší. Bible nám říká, že touto hluchotou je hřích: „Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.“ Hříšník nechce vidět Boží osobnost a charakter v Jeho díle, a proto je ochotný vymyslet si jakékoliv jiné vysvětlení. „Vesmír prostě je, jaký je.“ A protože hříšník ve své vzpouře potlačuje pravdu, přirozené zjevení světa okolo něj mu už není k dobru, k radosti, k vděčnosti a k slávě skrze hlubší poznání Boha, ale je mu jen k odsouzení (Ř 1:18-32). Právě proto … potřebuje Boží spásnou milost a Boží milosrdné, jedinečné sebezjevení v Božím psaném Slově a v Božím vtěleném Slově, v Božím Synu. Právě toto Boží jedinečné sebezjevení je tím, co nám pomáhá náležitě přistupovat k Božímu přirozenému zjevení ve stvoření a správně ho vykládat.

Jestliže ale veškeré stvoření svědčí o Bohu, a Písmo nám říká, že ano, nelze se vyhnout závěru, že symboly, předobrazy a metafory nejsou něčím volitelným, něčím vedlejším. Jestliže celý stvořený řád a každá jedna stvořená věc svědčí o Bohu a odráží charakter svého Tvůrce a Stvořitele, pak veškeré stvoření je nějakým předobrazem, symbolem či metaforou, které svědčí o Bohu – a které proto svědčí i o člověku, který je Božím obrazem (Gen 1:27-28). Symboly a předobrazy a metafory světa jsou proto pro život člověka něčím naprosto zásadně důležitým – protože mají svůj průsečík právě v člověku, tak jako v Bohu, kterého má odrážet. Ať už se tedy potýkáme s čímkoliv, minimálně nepřímo se tím zároveň potýkáme s absolutně přítomným Bohem, kterého tyto věci zjevují, „v Něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17:28), neboť „z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci; Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:36).

Slovy Johna Framea: „Vše ve stvoření je nějakým způsobem analogií k Bohu. Celý svět byl stvořen s Boží značkou a zjevuje Ho. Stvoření je Jeho Chrám, nebesa jsou Jeho trůn, země je Jeho podnoží. Proto Písmo nachází analogie k Bohu v každé oblasti stvoření. V oblasti neživých předmětů – Bůh je ‚skála Izraele“, Kristus je ‚dveře ovcí‘, Duch je ‚vítr‘, ‚dech‘, ‚oheň‘. V oblasti života rostlin – Boží síla je jako ‚libanonské cedry‘, Kristus je ‚chléb života‘. V oblasti zvířat – Kristus je ‚Lev z Judy‘ a ‚Beránek Boží‘. V oblasti lidí – Bůh jako král, vlastník půdy, milovník; Kristus jako prorok, kněz, král, služebník, syn, přítel. V oblasti abstraktních idejí – Bůh jako duch, láska, světlo; Kristus jako cesta, slovo, pravda, život, moudrost, spravedlnost, posvěcení, vykoupení. Dokonce i ničemové zjevují to, že se podobají Bohu, ač, samozřejmě, s velkou dávkou ironie – viz Lukáš 18:1-8,“ což je podobenství o bezbožném soudci. A, samozřejmě, mohli bychom přidat, že Bůh je spojován se lvem, orlem, beránkem, slepicí, písní, silou, štítem, praporem, hradem, věží, skrýší, svatyní, sluncem, stínem, jitřenkou, ohněm, olejem, pramenem živé vody, korunou, soudcem, zákonodárcem… Jinými slovy, vesmír a vše v něm symbolizuje Boha a ukazuje k Bohu.

A součástí vesmíru je, samozřejmě, i člověk. „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu“ (Gen 1:26). Vidíme tedy, že člověk je jedinečným Božím obrazem, jedinečným Božím symbolem. Tak, jako nám Žalm 19 říká, že stvoření zjevuje Boha člověku, list Efezským nám říká, že Církev jakožto obnovené lidstvo zjevuje Boha zbytku stvoření: „Skrze Církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost“ (Ef 3:10). A nejen to. Slovy jednoho z nejvýznamnějších nizozemských teologů Hermana Bavincka, vše, co se týká člověka, lze nějakým způsobem vztáhnout vůči Bohu, „zvláště pak lidské orgány, části těla, prožitky, city a tak dále. Bůh má duši (Lev 26:11; Mt 12:28) a Ducha (Gen 1:2). Písma nikdy nezmiňují Boží tělo, ale Kristus Bůh na sebe vzal skutečné lidské tělo (J 1:14; Ko 2:17) a Církev je nazývána tělem Kristovým (Ef 1:22), a na Boha je vztahován jazyk hovořící o tělesných orgánech: mluví se o Jeho vzhledu (… Mt 18:10; Zj 22:4), Jeho očích (Žd 4:13); Jeho víčkách (Ž 11:4); zřítelnici Jeho oka (Dt 32:10 …); Jeho uších (Ž 55:2); nosu (Dt 33:10); ústech (Dt 8:3); rtech (Jb 11:5); jazyku (Iz 30:27); krku a zádech (Jer 18:17); pažích (Ex 15:16); ruce (Num 11:23); pravici (Ex 15:12); prstu (Ex 8:19); srdci (Gen 6:6); pohnutí Jeho nitra (Iz 63:15); Jeho lůně (Ž 74:11) nebo Jeho noze (Iz 66:1). Navíc, v Bohu je také přítomna každá lidská emoce; např. radost (Iz 62:5); veselení se (Iz 65:15); trápení (Ž 78:40); hněv (Jer 7:18-19); strach (Dt 32:27); láska a všechny její podoby, jako například soucit, milosrdenství, milost, trpělivost atd.; vidíme i horlivost a žárlivost (Dt 32:21); zármutek (Gen 6:6); nenávist (Dt 16:22); rozlícení (Ž 2:5); pomstychtivost (Dt 32:35). Bohu jsou navíc připisovány lidské skutky jako vědění (Gen 18:21); soud (Ž 7:9); přemýšlení (Gen 50:20)…“ a, ač Bavinck pokračuje déle než půl stránky, mi bychom zde mohli přestat. Věřím, že je to víc než dostatečná obhajoba toho, že jednotlivé stránky lidské existence zrcadlí aspekty Boha a zjevují Ho zbytku stvoření.

Jak už ale zaznělo v případě Církve jakožto Kristova těla, potřebujeme si uvědomit, že Božím symbolem a obrazem je nejen každý jeden jednotlivec, ale že to samé platí i pro skupiny lidí a celá společenství. Náš Trojjediný Bůh je totiž zároveň jednotlivcem i společenstvím, je zároveň jeden svým bytím a tři svými osobami. Obě tyto skutečnosti vidíme už na samém počátku lidství: „I řekl Bůh: Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu“ (Gen 1:26-27). Stvořil ho, jednotlivce, stvořil je, společenství, k obrazu Božímu. Vidíme tedy, že existuje symbolický vztah mezi člověkem jako jednotlivcem a jednotlivými částmi větších uspořádaných celků, což je dvojnásob pravda v případě Církve: „Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus. Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. Vždyť také tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby noha řekla: ‚Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tomu tělu? A kdyby řeklo ucho: ‚Protože nejsem oko, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tělu? Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich? Ale Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl. … Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy“ (1. Kor 12:12-18, 27). Samozřejmě, tato skutečnost podle Pavlových slov na jiném místě 1. Korintským neplatí zdaleka jen v případě těla: „Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, jsem jako moudrý stavitel položil základ a jiný na něm staví. Každý ať si dává pozor, jak na něm staví“ (1. Kor 3:9-10). A stejně, jako je Církev jedno tělo a zároveň je pole a stavba a někteří jsou nohy a jiní ruce a jiní stavitelé a jiní ti stavění, „Bůh v Církvi některé ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele“ (1. Kor 12:28). Církev je nejen jednotou těla a mnohostí údů, je i jednotou samostatné společnosti a mnohostí úřadů ve správě této společnosti. A tak i na příkladu Církve vidíme fakt toho, že Bůh je často zjevován označeními, která vyjadřují konkrétní úřad, profesi nebo vztah. Je nazýván otcem, ženichem, manželem, soudcem, králem a knězem, je poslem, vykupitelem, ochráncem vdov, zákonodárcem, stavitelem a architektem, je hospodářem, pastýřem, válečníkem, hrdinou, lékařem a velitelem armád, je přirovnáván ke kojící matce… a opět bychom mohli pokračovat dál a dál.

Potřebujeme si uvědomit, že každé toto zjevení Boha v člověku je zároveň zjevením člověka v Bohu a tedy Boha v člověku… jako bychom zde měli dvě zrcadla. Jako bychom zde měli dvě zrcadla, která se donekonečna vzájemně odrážejí. Tím jediným rozdílem je, že každý další odraz není menší, ale je o to větší a o to slavnější, a tak jsme skrze toto poznávání Boží slávy proměňováni od slávy ke slávě. A, jestli vás to zajímá, ano, věřím, že to, jak se chovají zrcadla, když se postaví tváří v tvář, je jedním z Božích kýžených prostředků, jak člověku zjevit, co znamená být Božím obrazem.

Tento vztah mezi poznáním člověka a poznáním Boha je jednou z nejzákladnějších pravd reformované teologie. Musíme si však uvědomit, že když hovoříme o proměně od slávy ke slávě, když hovoříme o odrážení a zrcadlení Boha, mluvíme o člověku před Pádem… a o člověku, který je usmířený s Bohem, o člověku, který je v Kristu. Jak už jsme zmiňovali dříve, neobnovenému, padlému člověku je poznání Boha jen k odsouzení. A to i právě proto, jak slavnou bytostí byl člověk stvořen, k jakému poslání byl do světa dán a jak hluboko padl. Nicméně, Pád člověka na realitě vztahu mezi poznáním Boha a člověka nic nemění. I proto Jan Kalvín uvádí svou Instituci křesťanského náboženství slovy jako: „Žádný člověk nedokáže poznat sám sebe bez toho, že by okamžitě obrátil své myšlenky k Bohu, ve kterém žije a hýbe se; je totiž dokonale zjevné, že dary a vlohy, které má, rozhodně nemohou být z nás; ne, je zjevné, že naše samotné bytí je udržováno v samotném Bohu. … Na druhou stranu, je zjevné, že člověk nikdy nedosáhne skutečného poznání sebe sama, dokud nejprve nepohledí na Boží tvář a nesestoupí poté, co přemítal o Boží tváři, k tomu, aby pohlédl sám na sebe. … Kdybychom však znovu pozvedli své myšlenky k Bohu a přemítali o tom, jakou Bytostí Bůh je a jak absolutní je dokonalost té spravedlnosti, moudrosti a ctnosti, která je standardem, kterému se máme povinnost podrobovat, to, co nás [v našich životech] dříve těšilo svým falešným zdáním spravedlnosti, se ukáže jako znečištěné tou nejhorší hanebností; to, co se nám pochybně vnucovalo pod jménem moudrosti, nás bude znechucovat svou krajní pošetilostí; a to, co se nám zdálo ctnostnou silou a mocí, bude odsouzeno jako ta nejbídnější bezmocnost a slabost. Tak moc jsou ty naše vlastnosti, které se nám v nás zdají nejdokonalejší, daleko od toho, aby odpovídaly Boží čistotě.“

Nicméně, protože Písmo nám nevypráví jen o odsouzení lidstva, ale především o Jeho velkolepém vykoupení, právě tato obnova lidství a stvoření je kontextem, do kterého si potřebujeme naši padlost zasadit. Ano, náš hřích je ohavný, tragédie lidstva strašlivá, ale vykoupení a obnova stvoření v Kristu je nekonečně větší a slavnější. A protože Kristus, dokonale Bůh a dokonale člověk, je dokonalým Božím obrazem, necháme teď ještě jednou promluvit Hermana Bavincka: „Jelikož vesmír je Božím stvořením, je samozřejmé, že zjevuje Boha a staví Ho na odiv. ‚Neexistuje jediný atom vesmíru‘, z nějž nezáří [Stvořitelovo] Božství. Za druhé, Písmo nás učí, že člověk zastává zcela výjimečnou a jedinečnou pozici mezi všemi ostatními stvořeními. Zatímco stvořené bytosti obecně zjevují ‚stopy‘ Božích ctností, člověk je naopak samotným Božím obrazem a podobou.“ Když si tedy spojíme pravdy, o kterých jsme hovořili, nemůžeme znovu nedojít k závěru, který už jsme zmiňovali dříve. A tím závěrem je, že tak, jako svět symbolizuje Boha, svět musí nevyhnutelně symbolizovat a zjevovat člověka, který je Božím obrazem. Člověk má zjevovat Boha, má Ho napodobovat a odrážet, a Bůh naplnil svět svými „obrázky“, aby nám tak ukázal, čím máme být my jakožto Jeho obrazy. Tím, že nám svět vykresluje Boha, nám také vykresluje ideál dokonalého lidství.

Slovy Jamese Jordana: „Bůh je jako skála (Dt 32:4), a tak i my máme být takoví (Mt 16:18). Bůh je jako lev (Iz 31:4), a tak i my máme být takoví (Gen 49:9). Bůh je jako slunce (Ž 84:12), a tak i my máme být takoví (Sd 5:31). Bůh je Strom života (Př 3:18), a tak jím máme být i my (Př 11:30).“ Bůh je pomocí sirotkovi a vdově (Ž 68:5), a tak jím máme být i my (Jk 1:27). Bůh je Pramenem vody živé (Jer 2:13), a tak jím máme být i my (J 7:39). Jinými slovy, máme následovat Krista, Boha, který se stal člověkem a přebýval mezi námi (J 1:14). Protože je tedy svět Božím symbolem, zjevuje nám, co znamená být Božím Symbolem s velkým S. A jelikož naše uvažování je porušené hříchem, potřebujeme Svatá Písma, aby byla očima, kterýma se budeme na svět dívat, a Svatého Ducha, aby nám dával smýšlení, které bylo v Kristu Ježíši (Fp 2:5).

Proto tedy jakožto Boží obrazy potřebujeme studovat biblické obrazy, jelikož právě to, jak Svatá Písma používají symboly, nám pomůže náležitě vykládat Boží přirozené zjevení a řídit se podle něj a spatřovat Boží slávu a být proměňováni do Kristovy podoby. Jinými slovy, když pochopíme, jak Bible hovoří o horách, stromech, řekách, ovcích, rybách, trní a drahokamech, pomůže nám to nejen více milovat Boží dobrý svět, ale pomůže nám to žít ve větší plnosti jako lidé stvoření k Božímu obrazu…

(Článek tvoří část kázání, které zaznělo v Reformované církvi Krista Krále: https://kristuskral.cz/korunoval-jsi-ho-slavou-a-dustojnosti-z-8/.)

Podpořte nás