Pro mnohé křesťany je záhadou, proč si Písma dávají tak moc záležet na tom, aby nám popsala podrobnosti starozákonních kněží a Stánku setkávání a svícnů a oltářů a… a protože „nás se to dneska netýká“, mnozí křesťané tyto popisy prostě přeskakují. Jiní to zkoušejí fikaně s tím, že „tyto popisy nám ukazují, že Bůh je skutečně umělec a že Mu záleží na kráse…“ Ale je tohle to, co nám Písma mají předat?

Krátkou odpovědí je: Ne.
Dlouhou odpovědí je: Tak to rozhodně ne.
Pojďme se proto alespoň podívat, co vlastně mají kněží a Stánek setkávání a s nimi související podrobnosti sdělovat. Mají nás totiž hodně co naučit o historii světa, o Kristově inkarnaci a poslání Božího lidu jako takového. Musíme ale začít o trochu dříve než u Stánku samotného…

Když Bůh tvoří člověka ke svému obrazu, čteme, že: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji“ (Gen 1:27-28). Totožný jazyk vidíme i po znovustvoření světa v Potopě: „Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi … vy se ploďte a množte, hemžete se na zemi a rozmnožte se na ní“ (Gen 9:1, 7). Adam a Eva jsou prvním lidstvem, Noe je prvopočátkem nového lidstva – a všem je dáno stejné pověření. Stejný jazyk ale vidíme i v Genesis 35, když Bůh ustanovuje Izrael: „Bůh [Jákobovi] řekl: Tvé jméno je Jákob. Tvé jméno již nebude Jákob, ale tvé jméno bude Izrael. Tak mu dal jméno Izrael. Ještě mu Bůh řekl: Já jsem Bůh Všemohoucí. Rozploď a rozmnož se; národ, ba shromáždění národů z tebe vzejde; i králové vzejdou z tvých beder“ (Gen 35:10-11).
Když se necháme Mojžíšem vést, vidíme, že Boží smluvní lid není nikým jiným než novým, vykoupeným, obnoveným lidstvem, které se má množit a naplnit zemi. A, samozřejmě, o tomto lidu čteme, že je „královstvím kněží a svatým národem“ (Ex 19:6); Izrael jakožto nový adamovský, kněžský lid má být prostřednickým lidem mezi Bohem a národy: ti, kdo Božímu lidu žehnají, jsou požehnáni, ti, kdo ho proklínají jsou prokleti (Gen 12:3; 18:18); Izrael o svátcích stánků přináší 70 obětí, což je počet národů světa v Genesis 10, což dále zdůrazňuje vykupitelskou a kněžskou úlohu Božího lidu… a mohli bychom pokračovat dál a dál například v Mesiášských zaslíbeních a zdaleka nejen v nich.

Když docházíme do Numeri 3:12, čteme Boží slova: „Hle, vzal jsem Lévijce zprostřed synů Izraele namísto všech prvorozených, otvírajících lůno, mezi syny Izraele. Lévijci budou patřit Mně.“ Jak vidíme například v Koloským 1:13-20 a jak nám ukazuje i Boží zákon, prvorozenství vyjadřuje jedinečnou výlučnost a prvenství, je jakýmsi ztělesněním všech, kdo přicházejí později, a tak je Kristus „prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo“ (Ko 1:18). Když se tedy podíváme na úlohu lévijců, vidíme, že byli jakýmsi „koncentrovaným Izraelem“, že byli ztělesněním Izraele, což je nezjevnější ze „ztělesnění lévijců“, neboli z lévijského velekněze, který na svém náprsníku nosí dvanáct „kamenů podle jmen Izraelových synů, dvanáct, podle jejich jmen; jako pečetní nápis … každý podle svého jména pro dvanáct kmenů“ (Ex 28:21). Velekněz tedy představuje ztělesnění izraelských kmenů, a proto představuje ztělesnění vykoupeného, obnoveného a obnovujícího lidstva…

Stejný symbolismus, a mnohem větší a širší a košatější vidíme ve Stánku setkávání, v němž lévité a velekněz sloužili. Mezi veleknězem, kněžími a stánkem je totiž ohromující množství paralel. Namátkou:

1) Postup očišťování kněží je podobný očišťování Stánku (Lev 8); kněží se očišťují krví, přináší se za ně konkrétní oběti, zároveň vidíme jejich očištění ve vztahu k obětem i samotnému pohybu ve stánku.

2) Oblečení kněžích je z podobného materiálu jako stánek, jsou oblečeni v modré, zlaté a nachové.

3) Velekněz nosí turban s označením „Svatý Hospodinu“ (Ex 28:36) a je jakousi vertikální replikou Stánku; „nahoře“ je označen jako svatý, což odpovídá nejsvětější svatyni, která představuje nebesa; jeho ruce manipulují s krví, která plní roli prostředníka mezi nebem a zemí, jeho nohy jsou na zemi. Všechny části jeho těla jsou posvěceny krví, což odpovídá posvěcení všech částí Stánku.

4) Kdybychom se na Stánek podívali shora, viděli bychom zhruba lidskou postavu, můžeme říct „horizontální repliku člověka“. Nejsvětější svatyně je na místě hlavy, kde velekněz nosí označení „Svatý Hospodinu“. Oltář odpovídá nohám, je ve styku se zemí a přinášejí se na něj plody země. Stůl na chléb přítomnosti a svícen jsou v místech rukou, a jednak by v těchto místech pracovaly ruce kněží, ale také je zde odkaz na práci Božích rukou, které dávají Izraeli a světu světlo a chléb rok za rokem. Umývadlo se nachází na místě rozmnožovacích orgánů a jeho očišťující vody jsou vodou nového narození, vodou života přicházejícího od Boha.

5) Tuto paralelu těla kněze a Stánku potvrzuje i větší Stánek, neboli Chrám (1. Kr 6-7 a 2. Le 3-4). Z jednoho svícnu se stává deset svícnů, pět po každé straně, což odpovídá prstům na rukou. To samé platí o stolech. Zároveň se v chrámovém prostoru objevují dva sloupy, které odkazují na nohy člověka. Tyto sloupy jsou nazvány Jakín a Boáz, což v překladu znamená „upevní silou“, a tak odkazují na sílu nohou. A, jak víme ze Žalmu 147:10, nohy jsou výrazem síly, „nemá zalíbení v síle koně ani v [nohách] muže“. A tak silou, která upevní Chrám, jsou kněží, kteří dokáží pevně stát v pravdě Slova.

Vidíme tedy, že celý svět a veškeré lidství jsou v nějakém smyslu vyjádřeny Izraelem jako kněžským lidem, který je ztělesněn v kněžích, kteří zároveň symbolizují stánek… a tak můžeme dojít k tomu, že jestli to tak je, měli bychom vidět nějaké paralely mezi světem, kněžími a stánkem. A právě a přesně to také vidíme.

1) Popis stánku je rozdělen do sedmi promluv, které jsou vyznačené slovy „Hospodin promluvil k Mojžíšovi“ (Ex 25:1; 30:11; 30:17; 30:22; 30:34; 31:1; 31:12). Některé z těchto částí na první pohled jasně korespondují s týdnem stvoření, ale už samotný fakt sedmi promluv naznačuje, že Stánek máme chápat jako nové stvoření nebo jako aspekt nového stvoření nebo jako vystižení veškerého stvoření.

2) A se stejným rozdělením se setkáváme i v Levitiku 8, kde vidíme ustanovení Árona a jeho synů za kněží. Písmo nám zde opět předkládá sedm promluv, tentokrát rozlišených výroky „jak přikázal Hospodin“ (Lev 8:5, 9, 13, 17, 21, 29, 36). Když je Áron proveden těmito sedmi promluvami, stává se novým člověkem.

3) Další velmi zjevnou paralelou je fakt, že sedm „stvořitelských“ promluv, které popisují Stánek, končí připomínkou dne odpočinku (Ex 31:12-17), zatímco šestá řeč je připomínkou šestého dne stvoření: Hospodinův duch v ní přichází na Basaleela a Oholíaba, aby mohli náležitě zbudovat Pánův chrámový prostor Stánku, tak jako Duch oživil Adama, aby náležitě spravoval Pánův chrámový prostor Edenské zahrady. Jinými slovy, kněží i stánek jsou vystižením, ztělesněním a jakýmsi znovustvořením veškerého stvoření.

Než se ale více zaměříme na téma Edenu, které, jak je zjevné, se Stánkem neoddělitelně souvisí, ještě se na moment vrátíme k faktu, že kněží ztělesňovali Boží lid a k tomu, že Stánek ztělesňoval kněží, nebo, chcete-li, Stánek ztělesňoval Boží lid. Uvedeme si alespoň tři skutečnosti, které to dokazují:

1) Nový zákon nám říká, že Božím chrámem je Církev, neboli Boží lid, a ve Starém zákoně tomu nebylo jinak. Nezapomeňme … že novozákonní Církev je pokračováním a vykvetením Božího starozákonního lidu, který Štěpán ve Skutcích 7:38 dokonce doslovně nazývá Církví.

2) Tak, jako je vybavení stánku shromážděno kolem Božího trůnu, kterým je archa smlouvy (1. S 4:4), stejně se kolem Božího trůnu shromažďuje Boží lid (Žd 4; 12).

3) Když se (nepozorně) podíváme na to, jak fungovaly očišťující oběti, naší tendencí bude domnívat se, že se krví kropili jednotliví lidé přicházející do Stánku. Ostatně, my jsme pokropeni Kristovou krví, nebo ne? Kropení hříšníků krví bychom ale u obětí hledali marně. Krví se vždycky kropí část vybavení Stánku. A přece, pokropení Stánku je vždycky započteno a před Bohem přijato jako vztažení krve na konkrétního hříšníka či na celý Izraelský národ. To znamená, že Stánek představuje jednak Božího člověka jako jednotlivce a druhak Boží lid jako celek. Nic, co by nás díky ztotožnění kněží a Stánku mělo překvapovat. Ale ohromovat nás to rozhodně může. A mělo by.

Dalším motivem Stánku je Eden. … Pojďme se zaměřit na několik paralel či důkazů této skutečnosti.

1) V Genesis 3:8 vidíme „Boha procházejícího se v zahradě v denním větru“ (Gen 3:8). Poté, co je Eden znovuustanoven skrze Stánek či ve Stánku, vidíme, že Bůh přebývá a prochází se uprostřed svého lidu. V Levitiku 26:11-12 čteme: „Učiním si mezi vámi příbytek a Má duše si vás nezoškliví. Budu se mezi vámi procházet, budu vaším Bohem a vy budete Mým lidem“ (Lev 26:11-12). Deuteronomium 23:15 říká: „Hospodin, tvůj Bůh, se prochází uprostřed tvého tábora, aby tě vysvobodil a dal ti tvé nepřátele. Proto ať je tvůj tábor svatý.“

2) V Exodu 29:45 je tato Boží přítomnost s Jeho lidem explicitně spojena se stánkem; doslova zde čteme: „Stánkoval jsem uprostřed synů Izraele“, a tak vidíme, že Stánek je nejen Edenem, ale i Božím domem.

3) Apoštol Pavel v 2. Korintským 6:16 říká: „Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem.‘“ Všimněte si apoštolovy logiky: „Jste svatyní, protože Bůh řekl ‚budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi.‘“ Jinými slovy, „Budu mezi nimi bydlet a procházet se“, z toho plyne: „Jsou svatyně.“ Chrám se tedy pozná podle toho, že se v něm Bůh prochází jako v Edenu – což znamená, že Eden je chrámem. A chrám se také pozná podle toho, že v něm Bůh bydlí – a znovu tedy vidíme, že Stánek je Božím edenským bydlištěm.

4) Chrám, který je jakýmsi zdůrazněním, upevněním a rozšířením Stánku, je jasně edenským prostorem. Čteme o něm: „Cedr uvnitř domu měl řezby s ozdobami tykvovitými a v podobě rozvitých květů. Všechno bylo z cedru, kámen nebyl vidět. Všechny stěny domu, zevnitř i zvenčí, dokola ozdobil vyřezávanými řezbami cherubů, palmových ozdob a rozvitých květů. I podlahu domu potáhl zlatem, uvnitř i vně. Do vchodu svatyně udělal dveře z olivového dřeva; pilíř a veřeje byly pětihranné. Obě křídla dveří byla z olivového dřeva. Na ně vyřezal řezby cherubů, palmových ozdob a rozvitých květů a potáhl je zlatem. Na cheruby a palmové ozdoby nechal zlato přibít. Totéž udělal pro dveře do chrámu – veřeje z olivového dřeva, ale čtyřhranné, a dvě křídla dveří z cypřišového dřeva. … Vyřezal na ně cheruby, palmové ozdoby a rozvité květy a potáhl zlatem patřičně přibitým na vyryté“ (1. Kr 6:18, 29-35). Jinými slovy, Stánek a Chrám jsou zahrada se zemí pokrytou zlatem, kterou střeží cherubové. Jsou Eden.

Když hovoříme o Božím sídle, víme, že Bůh přebývá v nebesích: „Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje“ (Ž 115:3). Sám Šalomoun při zasvěcování Chrámu říká: „Což opravdu bude Bůh sídlit na zemi? Vždyť nebesa ani nebesa nebes Tě nemohou pojmout, tím méně tento dům, který jsem postavil“ (1. Kr 8:27). Jak by mohl Bůh přebývat v nebesích, a přece na zemi ve Stánku a později Chrámu? Jedině v případě, že se ve Stánku a Chrámu protínají nebesa a země – což se, jak jsme viděli na veleknězi a kněžích a jak vidíme na samotném Pánu Ježíši, skutečně děje. Stánek i Chrám tedy byly jednak průsečíkem nebes a země, ale také byly jakožto Boží paláce obrazem a symbolem nebes. A jelikož nebesa jsou vzorem země, byly zároveň i vzorem či modelem země. Jako ztělesnění spojení nebes a země zároveň společně s nádvořími, táborem, Jeruzalémem a obecně svým okolím tvořily obraz či model celého světa. A jako takové, jako nebesa a země a nebesa se zemí byly obrazem Božího domu – jak už jsme viděli, když jsme hovořili o Stánku, kněžích a veleknězi.

Shrňme si to:
1) Stánek značil Boží přítomnost a tedy i Boha samotného.
2) Stánek značil nebesa, zemi a spojení nebes a země; značil celé stvoření a Boží dům.
3) Stánek značil Eden.
4) Stánek značil vykoupené lidství a jedinečnou úlohu Božího lidu.
5) Stánek značil Boží lid jako celek.
6) Stánek značil Boží lid jako jednotlivce.
7) Stánek značil Boží přebývání s Jeho lidem, vezdejší i věčné, a to jak místo přebývání, tak i osobu.
8) Stánek značil veškeré stvoření, celý kosmos, a všechny v něm žijící národy, protože značil kněžský lid Izraele.

…a samozřejmě, tohle vše značil v tom, že předznamenával Pána Ježíše Krista. A teď bychom mohli jít a propojit si tyto pravdy. Stánek, pokud byl správně pochopen, značil, že Bůh bude přítomen se svým lidem a ve svém lidu, že bude přebývat v jeho společných shromážděních i v těch nejposlednějších jednotlivcích, že oni společně jsou a budou Chrámem, ale že chrámem bude i každý věřící. A že toto společenství lidu, které bude v Bohu a Bůh v něm, bude vykoupeným lidstvem a novým lidstvím a jedním tělem. – A všechny tyto pravdy nám jasně předkládají novozákonní Písma.

Stánek značil, že až přijde dokonalý Velekněz, až přijde Pomazaný z Davidova rodu a bude stánkovat mezi námi, bude nejen dokonalým Izraelcem a bezhříšným Izraelem, ale bude i jediným dokonalým Bohem a dokonalým Člověkem a bude edenskou přítomností a bude příchodem věčnosti doprostřed času. Stánek značil, že v tomto Dokonalém Člověku, který sám bude Svatyní a Bohem v oné Svatyni, bude vystiženo a ztělesněno a usmířeno a znovustvořeno veškeré stvoření, vše na nebesích i na zemi. Značil, že Boží lid v tomto Muži a Bohu, který bude Eden a Strom života, bude kněžským, edenským nástrojem obnovy a uzdravení a usmíření národů.

…a tak vidíme, že dobrá zpráva o Kristu není ničím menším než zprávou o uzdravení celého stvořeného řádu skrze Mesiáše a lid, který je Jeho tělem. Právě v tomto světle apoštol Pavel psal: „Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro Jeho tělo, jímž jest Církev“ (Ko 1:24). Jestliže usilujeme žít věrně a spravedlivě v poslušné víře, pak utrpení, se kterým se setkáváme a kterým procházíme, je utrpením na cestě k uzdravení světa Bohu k slávě, kdy vrcholem tohoto uzdravení bude vzkříšení našich těl a zánik zániku.

Slovy apoštola Pavla v listu Římanům: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena. Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů – neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla“ (Ř 8:18-23). To je něco, co dodává smysl každodenní námaze; to je něco, co nám může, a mělo by, dodat naději a radost z toho, kým Kristus je, pro nás, v nás a pro celý stvořený řád.

Kéž to tak v našich životech skutečně je.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

(Článek tvoří část kázání, které zaznělo v Reformované církvi Krista Krále: https://kristuskral.cz/o-kristu-usmiriteli/ .)

Podpořte nás