Po světě pobíhá nemálo lidí, kteří mají jasno v tom, že císař Konstantin I. byl kandidátem na Satanova nástupce poté, co stárnoucí anděl světa odejde do penze, a že se jen o pár bodů umístil těsně jako druhý po soudruhu Bergoliovi. Ba, i Hitler mohl zvolat: „Tak jako, aspoň ich bin kein Konstantin!“

Konstantin použil křesťanství jako mocenský nástroj ke sjednocení Říma – a převrátil při tom křesťanství k nepoznání.
Konstantin v roce 325 svolal Nikajský koncil, který srazil paty před Konstantinovou císařskou diktaturou, vyřadil z Bible řadu nepohodlných knih, změnil den uctívání na neděli – a především: prohlásil Krista za Boha a zatáhl do křesťanství pohanskou doktrínu trojjedinosti a zcela tím pošlapal a téměř vyhubil biblické, apoštolské křesťanství.

Tak nějak zní standardní obvinění ozývající se z kruhů svědků Jehovových, Adventistů sedmého dne a jejich svérázných dětí. Vím, že realita má tu nemilou tendenci rozbít mnohým jejich fantazírování, ale i tak věřím, že může být prospěšné podívat se, jak to s Konstantinem a Nikajským koncilem bylo skutečně.

1) Konstantin ani Nikajský koncil neustanovili křesťanství jako oficiální náboženství římské říše.
To udělal až císař Theodosius I. v roce 380. Představa, že Konstantin chtěl využít křesťanství jako mocenský nástroj, když to byl až on sám, kdo v roce 313 Ediktem milánským teprve ukončil jeho pronásledování, je absurdní – a to i vzhledem k tomu, že drtivá většina Římanů ve vyšších třídách společnosti se držela římského pohanství, jak se jasně ukázalo za vlády Juliana Apostaty (360-363).
Tak nebo tak – jestli někdo prohlásí, že Konstantin prosadil křesťanství jako oficiální římské náboženství, je to dobrým signálem, že nemá ani nejmenší tušení, o čem mluví, a že není třeba mu věnovat víc pozornosti než násoskovi v modrákách, který právě na celou tramvaj zařval „Pro mě jste všichni Igor!“ Jinými slovy, prostě se držte dál.

2) Nikajský koncil se vůbec nezabýval otázkou biblického kánonu.
Dokumenty, které se zachovaly z nikajského koncilu, a jejich shrnutí si každý může dohledat na internetu. Hlavními tématy koncilu bylo řešení ariánské hereze, určení data Velikonoc a otázky kanonického zákona (Co s odpadlíky? Co s vedoucími církve, kteří byli v rámci pronásledování vykastrováni? Jak řešit lichvu? Smí se o Velikonocích a o Letnicích modlit vkleče?) (Vím, že to zní jako můj nevybíravý sarkasmus, ale tak to skutečně bylo – i nejostřejší sarkasmus je někdy krátký na realitu církevní byrokracie.) – a otázka toho, které spisy jsou Písma a které ne, se na koncilu vůbec neřešila – natož, aby se na něm něco vyřazovalo z kánonu.

3) Konstantin nebyl diktátorem Nikajského koncilu.
Ač Konstantin s vědomím toho, že je náležité, aby ve své úloze usiloval o dobro Církve, skutečně byl svolavatelem Nikajského koncilu, poté už na něm byl spíše zúčastněným posluchačem, který shromážděným biskupům projevoval úctu a rozhodně se jim nesnažil diktovat jejich usnesení. Ne, že by takové snahy mohly uspět u mužů, z nichž mnozí byli jen o pár let dříve mrzačeni, protože odmítali dělat kompromisy ohledně svého křesťanství.

4) Nikajský koncil nezměnil den uctívání.
…a opět se tímto tématem vůbec nezabýval. Už v kanonických Písmech vidíme, že apoštolská Církev se nesetkávala k uctívání v sobotu, ale v neděli, neboli v den Pánova vzkříšení, který začala nazývat dnem Páně (Sk 20:7; 1. Kor 16:1-2; Zj 1:10).
Stejné svědectví vydávají i nejranější mimobiblické křesťanské dokumenty:

Barnabášův list (napsaný v letech 70-130): „Světíme s radostí osmý den [neděli], den, kdy Ježíš znovu vstal z mrtvých.“

Ignác z Antiochie, List Magnesijským 8-9 (napsaný 108-140): „[Proroci] měli novou naději a už nedodržovali sobotu, ale žili v dodržování Pánova dne, což je také onen den, v němž skrze Něj a Jeho smrt vyrašil i náš život.“

Justin Mučedník, První apologie 67 (napsaná 155-157): „Dnem, kdy držíme naše společná shromáždění, je neděle, jelikož je to první den, kdy Bůh tím, že vykonal proměnu temnoty a hmoty, stvořil svět; a Ježíš Kristus, náš Spasitel, toho samého dne vstal z mrtvých.“

5) Nikajský koncil nebyl vynálezcem konceptu Boží trojjedinosti ani Kristova božství.
Když hovoříme o Boží trojjedinosti, potřebujeme si uvědomit, o čem je vlastně řeč, protože jestli něco spojuje drtivou většinu odpůrců učení o Boží trojjedinosti, je to fakt, že, slovy apoštola Pavla, „nechápou ani to, co říkají, ani to, o čem se tak jistě vyslovují“.

Nuže, když tedy říkáme, že Bůh je trojjediný, říkáme tím, že existuje jen jediný skutečný Bůh, že tento Bůh existuje ve třech jedinečných osobách jako Otec, Syn a Duch, a že tyto osoby jsou stejné podstaty, jsou stejně Božské a věčné.
Boží trojjedinost je faktem, který Bible nikde nejmenuje přímo. V Bibli nikde není napsáno „Boží trojjedinost“, tak jako v Bibli nikde není napsáno „Bible“. Nicméně, to nic nemění na faktu, že Boží trojjedinost je biblickou realitou, ze které inspirovaní autoři nepřestávají čerpat.
Trojičních vyjádření je v Písmu nespočet, znovu a znovu vidíme jak jsou Otec, Syn (či Pán) a Duch uváděni jedním dechem (např. Mt 28:19-20, Ř 14:17-18, 15:16, 30, 1. Kor 6:11, 12:4-6, 2. Kor 1:21-22, 13:13, Ef 2:18, 3:14-17, 4:4-6, Ko 1:6-8, 1. Te 1:3-5, 2. Te 2:13; 1. Pt 1:1-2 atd.); a Synu a Duchu jsou připisovány stejné vlastnosti, atributy a skutky jako Hospodinu.

Na Pána Ježíše Krista je vztažen nespočet věcí, které platí jedině o Hospodinu: vysvobození z hříchů (Hospodin: Ž 130:8; Iz 35:4 –> Ježíš: Mt 1:21-23); to, že Mu Elijáš připravuje cestu (Iz 40:3 –> J 1:23-30); že je vzýváno Jeho jméno (L 4:8 –> 1. Kor 1:2); že má Hospodinovu slávu (Iz 48:11 -> J 17:5); spása je ve vzývání Jeho jména (Jl 3:5 –> Ř 10:9, 13); udržuje v chodu svět (Ž 104 –> Žd 1:3); založil zemi a svinuje nebesa (Ž 102:26 –> Žd 1:10); je Alfa a Omega, počátek a konec (Iz 44:6, Zj 1:8 –> Zj 1:17; 22:12). Nemluvě o tom, že je řada pasáží, které Ho otevřeně nazývají Bohem (J 1:1-3; J 20:28; Ř 9:5; Ti 2:13; 2. Pt 1:1; 1. J 5:20 atd.).

Stejně tak o Duchu Svatém čteme, že lhát Mu znamená lhát Bohu (Sk 5:3-4); že Jeho chrám je Boží chrám (1. Kor 3:16-17; 6:19); že vede Izrael po poušti a hněvá se tam na něj kvůli jeho vzpouře ( Žd 3:7-11); sepisuje smlouvu s Izraelem jakožto Hospodin (Žd 10:15-17); je věčný ( Žd 9:14); zůstává navždy (J 14:16); je všudypřítomný (Ž 139:7-8); koná Ježíšovy zázraky (Mt 12:28); koná dílo stvoření (Jb 33:4); je život (Ř 8:10); křísí Syna (Ř 1:4); posvěcuje (1. Pt 1:2); dává věčný život (Ga 6:8); zapečeťuje věřící ke spáse (Ef 1:13); zjevuje Boží pravdu (J 16:13); uděluje dary Církvi (1. Kor 12:7-11); jako jediný zná Boží mysl (1. Kor 2:11); a je nazýván Boží Duch (Ř 8:9, 14), Duch Hospodinův (Sd 3:10), Otcův Duch (Mt 10:20), Synův Duch (Ga 4:6), Ježíšův Duch (Sk 16:7) a Kristův Duch (Ř 8:9).

Bibličtí autoři tedy velmi zjevně měli trojiční chápání Boha – a to samé chápání je se víc než jasně projevuje i v následujících generacích.

Ignác z Antiochie, List Magnesijským 13 (108-140): „Usilujte se upevňovat v učení Pána a apoštolů, aby vše, co činíte, prospělo v tělu a duši, ve víře a lásce, v Synu i Otci i Duchu, v počátku a konci … Podřizujte se biskupovi i jeden druhému, jako se podle těla Ježíš Kristus podřídil Otci a apoštolové Kristu i Otci i Duchu.“

Umučení Polykarpovo (událo se přibližně v roce 155): „Z tohoto důvodu, ano, a za všechny věci, Tě [Bože] chválím a žehnám Ti, skrze věčného a nebeského Velekněze, Ježíše Krista, Tvého milovaného Syna, skrze Nějž a s Nímž a se Svatým Duchem buď Tobě sláva nyní i vždycky až na věky věků. Amen.“

Aby nemohlo být pochyb, kým pro Polykarpa byl tento věčný a nebeský Velekněz Ježíš Kristus,
Polykarp ze Smyrny, Dopis Filipským (110-140): „Bůh a Otec Pána Ježíše Krista a sám věčný velekněz Bůh Ježíš Kristus nechť vás posiluje ve víře, pravdě, mírnosti, laskavosti, trpělivosti, snášenlivosti a čistotě; ať vám dá účastenství mezi svými svatými, s vámi pak i nám a všem na světě, kteří uvěří v našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Otce, jenž Jej vzkřísil, z mrtvých.“

List Diognetovi (130-200): „Sám Vládce a Stvořitel všeho Bůh seslal z nebes mezi lidi Pravdu a svaté nepostižitelné Slovo a vložil je do jejich srdcí. Neposlal lidem, jak by se někdo domníval, nějakého služebníka či anděla, knížete nebo někoho z těch, kteří řídí zemi; nebo někoho z těch, jimž je svěřena péče o nebeské věci. Poslal samého Tvůrce a Stvořitele všeho, skrze Nějž stvořil nebesa a vymezil hranice mořím. Jeho tajemství věrně střeží všechny hvězdy; od Něho přijalo slunce moc střežit běh dnů, Jeho poslouchá měsíc, aby v noci svítil, na Jeho rozkaz doprovázejí hvězdy měsíc na jeho dráze. On všechno řídí, vymezuje hranice. Jemu je všechno podřízeno: nebe i co je na nebi, země i co je na zemi, moře i co je v moři, oheň, vzduch, hlubiny, co je ve výšinách a v hlubinách i co je mezi nimi: Toho k nim poslal. Nuže, kdo z lidí by se domníval, že tak učinil z mocichtivosti či aby naháněl strach? Nikoli. Z dobrotivosti a lásky jako Král poslal Syna Krále; poslal Jej jako Boha, poslal jej k lidem jako člověka.“

Melitón ze Sard, Peri pascha (napsáno před rokem 180): „Starý Zákon, nové Slovo, pomíjející obraz, věčná milost, porušitelný beránek, neporušitelný Pán, zabitý jako neposkvrněný beránek, zmrtvýchvstalý jako Bůh. Také byl veden jako ovce k zabití, ale nebyl ovcí, a jako beránek mlčenlivý, ale nebyl beránkem. Beránek byl předobraz, poté přišla skutečnost. Místo beránka tu byl totiž Bůh a místo ovce člověk, v člověku pak Kristus, který toto všechno splnil. … Zrozen totiž jako Syn a veden jako beránek a jako ovce zabit a jako člověk pohřben vstal z mrtvých jako Bůh, poněvadž přirozeností je Bůh i člověk. Kdo pověsil zemi, Ten je pověšen. Kdo pevně zavěsil oblohu, Ten je pevně zavěšen. Kdo všechno pevně podpírá, je upevněn na dřevě. Vládce je uražen, Bůh je zabíjen, Král Izraele je zahuben rukou Izraelity. Proč, Izraeli, ses nezachvěl před Pánem, proč ses nebál Pána, proč jsi nebědoval nad Pánem? Naříkal jsi pro své prvorozené, pro pověšeného Pána sis neroztrhl roucho. Roztrhl sis je pro zabité. Opustil jsi Pána, Pán tě nenalezl. Zahubil jsi Pána a pohřbil do země. Lež ty jako mrtvola. On však vstal z mrtvých a vstoupil do nebeských výšin. Pán, který vzal na sebe člověka, který trpěl za toho, který měl trpět, který byl svázán za toho, který měl být svázán, který byl souzen tím, který měl být souzen, který byl pohřben za toho, který měl být pohřben, vstal z mrtvých a takto zvolal: ‚Kdo Mne může soudit? Postav se proti Mně! Já jsem osvobodil odsouzeného, mrtvému vrátil život, pohřbeného vyzdvihl z hrobu. Kdo Mi může odporovat? Já,‘ praví, ‚jsem Kristus, který jsem zrušil smrt, který jsem triumfoval nad nepřítelem, který jsem zničil moc pekla, který jsem svázal silného a člověka vzal do nebeských výšin, Já,‘ praví, ‚jsem Kristus. Nuže tedy, všechna lidská hříšná pokolení, přijměte odpuštění hříchů. Já jsem vaše odpuštění, Já jsem pascha spásy, Já jsem beránek zabitý pro vás, Já jsem vaše smírná oběť, Já jsem váš život, Já jsem vaše vzkříšení, Já jsem vaše světlo, Já jsem váš Král, Já vás vedu do nebeských výšin, Já vám ukazuji věčného Otce, Já vás svou pravicí znovu pozdvihnu.‘ To je Ten, který učinil nebe i zemi a stvořil na počátku člověka, Ten, který byl skrze Zákon a proroky ohlašován, který v panně přijal tělo, který byl pověšen na kříži, který byl pohřben do země, který vstal z mrtvých, který vstoupil do nebeských výšin, který sedí po pravici Otce, který má moc všechno soudit i spasit, skrze Něhož Otec učinil všechno, co je od počátku až na věky. On je Alfa a Omega, On je Začátek i konec, nevyslovitelný Počátek a nepostižitelný Konec. On je Kristus, On je Král, On je Ježíš, On je Vůdce, On je Pán. On vstal z mrtvých, On sedí po pravici Otce, nese Otce a Otec nese Jeho: ‚Jemu sláva a vláda na věky. Amen.‘“

Theofilos z Antiochie, Autolykovi 2:15 (170-180): „…tři dny před tím, než byla stvořena nebeská světla, jsou předobrazem Trojice, Boha, Jeho Slova a Jeho Moudrosti.“

Tertullianus, Proti Praxeovi (216): „Zároveň je zabezpečeno tajemství řádu, protože jednota je uložena v Trojici. S pevným místem řádu, ti tři jsou Otec, Syn a Duch. Jsou tři, avšak ne ve stavu, ale ve stupni; ne v bytí, ale ve formě, ne v moci, ale v druhu; avšak jednoho bytí a jednoho stavu a jedné moci, jelikož On je jediný Bůh, jehož stupně a formy a druhy jsou brány v potaz ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Hippolyt Římský, Proti Noetovi (asi 220): „Jako Otcovo Slovo proto … dal učedníkům poté, co vstal z mrtvých, toto pověření: ‚Jděte a učte všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého.‘ A tím je ukázáno, že jestliže někdo vynechá kteréhokoliv z nich, selhává a neuctívá Boha dokonale. Protože Otec je oslavován skrze Trojici. Protože Otec chtěl, Syn vykonal a Duch zjevil.“

Origenés, O základech 1:3 (asi 225): „Protože jedině Trojice samotná přesahuje každý smysl, ve kterém lze chápat nejen to vezdejší, ale i to věčné. To, co lze měřit časem a věky, jsou všechny ostatní věci, které jsou mimo Trojici. … Zdá se náležité ptát se na důvod, proč ten, kdo je ‚znovu narozen skrze Boha‘ ke spasení, potřebuje Otce i Syna i Ducha Svatého, proč nezíská spásu bez celé Trojice, a proč je nemožné mít podíl na Otci nebo Synu bez Svatého Ducha. Když hovoříme o těchto bodech, bude nepochybně nutné popsat konání, které je výlučně dílem Ducha Svatého a které je výlučně dílem Otce a Syna.“

Řehoř Divotvůrce, Výklad víry (265): „Je jen jediný Bůh … Je dokonalá Trojice, ve slávě a věčnosti a vládě, nerozdělená a neodcizená. V Trojici proto není nic stvořeného nebo poddaného; nic, co by dříve neexistovalo, ale někdy později do ní vstoupilo. A proto Otci nikdy nechyběl Syn, tak jako Synu nikdy nechyběl Duch; bez rozdílu a beze změny trvá ona stejná Trojice navždy.“

…a mohli bychom pokračovat dál a dál. Ale asi to není potřeba.

Kdo má uši k slyšení, uslyší, a kdo má srdce k napravení, ten se napraví.
Kdo ale má hubu k blábolení navzdory svědectví Písma i historie, ať ještě blábolí až „do konce, a kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní“ (Zj 22:11). „Ti narážejí, protože jsou neposlušni slova; k tomu také byli určeni“ (1. Pt 2:8).
Ostatně, byl to Syn Trojjediného Boha, kdo řekl: „Vy nevěříte, protože nejste z Mých ovcí. Mé ovce slyší Můj hlas, Já je znám, jdou za Mnou a Já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z Mé ruky. Můj Otec, který Mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky Mého Otce. Já a Otec jsme jedno“ (J 10:26-30).

Podpořte nás