„Jedna věc dnes vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti.“
-G. K. Chesterton-

– Kluk je kluk.
– Holka je holka.
– Manželství je nezrušitelný smluvní svazek jednoho muže a jedné ženy uzavíraný před Bohem a před svědky.
– Existuje objektivní pravda, existují standardy dobra a zla, které jsou závazné pro všechny lidi všude.
– Ekklesia, řecké slovo překládané v novozákonních Písmech jako „církev“, znamená doslova shromáždění.

John Gill, nejobdarovanější učenec, jakého kdy reformovaně baptistická tradice měla, a předchůdce Charlese Spurgeona za kazatelnou sboru New Park Street Chapel, definuje ekklesii jako „shromáždění osob povolaných a shromážděných pospolu“, a napsal, že „má být chápána jako konkrétní shromáždění svatých, kteří se sešli na jednom místě k náboženskému uctívání“.

Už ze samotné podstaty věci tedy lze říct, že církev neshromážděná a neshromažďující se je oxymoron. „Neshromážděné shromáždění“ je sice možná neolekt jako ze škatulky, ale tím to tak hasne. Neshromážděná ekklesia je něco jako jako veganské kuře s rýží nebo nealko vodka. Je to absurdní předstírání, nic víc.

Stačí otevřít knihu Skutků a vidíme, že charakter ekklesie jako shromáždění – a její neoddělitelná povinnost shromažďovat se – byly pro Ježíšovy následovníky pod vedením apoštolům něčím naprosto klíčovým a zásadním: V den Letnic „byli všichni spolu na jednom místě“ (Sk 2:1). Po obrácení tří tisíc duší „vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství“ a „denně zůstávali jednomyslně v chrámě“ a „po domech lámali chléb“ (Sk 2:42, 46). „Všichni věřící byli pospolu“ (Sk 2:44). A na tomto vzoru života se nic nemění ani později:

Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a směle mluvili Boží slovo. (Sk 4:31)

Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. A všichni jednomyslně pobývali v Šalomounově sloupoví. (Sk 5:12)

Když si to [Petr] uvědomil, přišel k domu Marie, matky Jana zvaného Marek, kde byli mnozí shromážděni a modlili se. (Sk 12:12)

Byli tedy propuštěni a sestoupili do Antiochie; tam shromáždili množství věřících a odevzdali jim dopis. (Sk 15:30)

První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci. (Sk 20:7)

…a tak je možná čas si připomenout, že nejen máme povinnost následovat příklad apoštolské církve (1. Kor 11:1), ale že Písmo obsahuje i explicitní příkazy ke shromažďování církve, jako například:
„Buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích; nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.“
(Žd 10:24-25)

A uvědomme si, že tento příkaz přichází ke čtenářům listu Židům doprostřed pronásledování, utrpení a nebezpečí. Jen o několik řádků dále jim připomíná: „Buď jste byli veřejně vystavováni urážkám a soužením, nebo jste se stali společníky těch, s nimiž se takto nakládalo. Vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí, vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé“ (Žd 10:33-34), a uzavírá svůj list slovy „Tak tedy vycházejme k Němu ven za tábor, nesouce Jeho potupu“ (Žd 13:13).
Nebezpečí, potupa a perzekuce zjevně podle (lidského ani božského) Autora listu Židům nedělá z podstaty a charakteru ekklesie něco volitelného.

To je něco, co křesťané napříč svou historií věděli – a reformovaní protestanti to vzhledem k historickým okolnostem věděli mnohem lépe než mnozí jiní, jak ostatně svědčí jejich historická vyznání, která se stala definujícími dokumenty toho, co znamená být protestantem.
Pojďme tedy tohle stručné, stále platné a okolnostmi nijak nepodmíněné pozastavení nad významem církve uzavřít slovy mužů z mnohem zbožnějších generací, která neváhali zpečetit vlastní krví.
Úplný závěr bude patřit muži jménem Guido de Bres, který byl pro svou víru oběšen rukama španělské inkvizice a jehož vstup do slávy zachycuje úvodní grafika.

Heidelberský katechismus (1563)
„Otázka 103. Co požaduje Bůh ve čtvrtém přikázání? – Ve čtvrtém přikázání Bůh především požaduje, aby bylo zachováváno kázání Božího Slova a křesťanské vyučování na školách a abych zejména v den odpočinku pilně přicházel do shromáždění Boží Církve a zde se učil Božímu Slovu, měl účast na svatých svátostech, veřejně vzýval Pánovo jméno a přispíval na chudé a potřebné a pečoval o ně, jak se na křesťana sluší.“

Westminsterské vyznání víry (1647): Kapitola 21:8.
„Den odpočinku je svěcen Pánu tehdy, když lidé po nutné přípravě svých srdcí a po předchozím obstarání běžných záležitostí nejen po celý den dodržují svatý odpočinek od svého díla, slov a myšlenek týkajících se světských zaměstnání a zábav, ale také věnují všechen čas veřejnému i soukromému uctívání Boha, nezbytným povinnostem a skutkům milosrdenství.“

Belgická konfese (1561): Článek 28, Každý má povinnost připojit se ke skutečné Církvi.
„Věříme, že jelikož toto svaté shromáždění je shromážděním všech spasených, a že jelikož mimo něj není spásy, žádný člověk, ať už je v jakýchkoliv podmínkách a stavu, by se ho neměl zdržovat a neměl by se spokojit s tím, že je sám. Věříme, že je povinností všech lidí se k tomuto shromáždění připojit a sjednotit se s ním, udržovat jednotu Církve, podřizovat se jejímu učení a kázni, sklonit šíji pod jhem Ježíše Krista, a jako údy téhož těla sloužit k budování bratří podle talentů, které jim Bůh dal. A aby Církev mohla tímto způsobem účinně fungovat, je povinností všech věřících, aby se podle Slova Božího oddělili od těch, kdo nepatří do Církve, a připojili se k tomuto shromáždění, kdekoliv ho Bůh ustanovil, i kdyby nařízení autorit a edikty vládců hovořily proti tomu, ano, i kdyby je to mělo stát život nebo jakýkoliv jiný trest na těle. Proto všichni ti, kdo se od tohoto shromáždění oddělují, nebo se k němu nepřidávají, jednají v rozporu s Božím ustanovením.“

Podpořte nás