Zase je tu konec října. Některé části křesťanstva si připomínají všechny svaté.

Některé, povětšinou jiné, části křesťanstva si připomínají předložení Devadesáti pěti tezí Dr. Martinem Lutherem, nejvýznamnější událost celé reformace. Blesk z čistého nebe, který spustil lavinu.

Luther stojící s kladivem u kostelních dveří se stal ikonou reformace. A mnozí se rozvášňují nad tímto hrdinským a nesmlouvavým skutkem odporu proti papežskému útlaku – a nijak je netrápí, že Luther u dveří wittenbergského kostela všech svatých dost možná nikdy s kladivem nestál, že Teze předložil dost možná pouze formou dopisu nebo že je dost možná nezveřejnil ještě minimálně dalších čtrnáct dní. (Lutherovy záznamy a vzpomínky na celou událost se liší od záznamů jeho nejbližšího spolupracovníka Philippa Melanchthona.)

Někdo by mohl namítnout, že tu nejde ani tak o přesné historické detaily, ale o podstatu Lutherova hrdinského skutku a jeho nesmlouvavou obhajobu ospravedlnění jedině milostí jedině skrze víru a jeho radikální odpor vůči tyranii římského antikrista a jeho nenávist vůči skutkářskému prodeji odpustků.
Proto určitě nebude od věci uvést si alespoň část z Lutherových tezí v překladu Amadea Molnára (Celý text je k dispozici zde: http://www.krestanskarevue.cz/Devadesat-pet-tezi-Martina-Luthera-z-rijna-1517.html).

Možná, že už samotný úvod Tezí trochu pochroumá představu o „hrdinském skutek odporu“: „V upřímné snaze, aby pravda vyšla najevo, budou níže psané teze předmětem disputace ve Witemberce za předsednictví ctihodného otce Martina Luthera, mistra svobodných umění a svaté teologie a jejího řádného profesora tamže. Proto žádá, aby ti, kdo by s ním nemohli diskutovat osobně, učinili tak na dálku písemně. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.“

Jinými slovy, budeme číst slova praktikujícího katolického kněze, jehož snahou nebyla náboženská revoluce, ale osobní a písemná disputace. A o co že v ní mělo jít?

„1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání,‘ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“
Tohle je Lutherova teze, kterou konzervativní protestanti citují rádi a s gustem – mimo jiné i proto, že moc jiných tezí ze všech pětadevadesáti citovat nemohou.

„…

6. Papež nemůže odpouštět žádnou vinu jinak, než že prohlásí, že ji odpustil Bůh, leč by se jednalo o případy jemu vyhrazené. Kdo v takovém případě pohrdá jeho mocí, zůstává vinným.

7. Bůh naprosto neodpouští vinu jinak než tak, že ho zároveň pokořeného ve všem podrobuje knězi, svému zástupci.

14. Je-li bezúhonnost, to jest láska umírajícího nedokonalá, nutně musí vyvolávat velký strach, o to větší, oč je láska menší.

16. Mezi peklem, očistcem a nebem je zřejmě takový rozdíl jako mezi zoufáním, skoro zoufáním a jistotou spásy.

18. Nelze, zdá se, dokázat rozumem ani Písmy, že duše v očistci nemají možnost zásluh nebo růstu v lásce.

23. Je-li vůbec možné někomu prominout všechny tresty, platí to zajisté pouze o lidech nejdokonalejších, tedy o málokterých.

25. Takovou moc, jakou má obecně papež nad očistcem, má každý biskup ve své diecézi a každý farář ve své farnosti.

30. O pravdivosti své lítosti nemá jistotu nikdo. Tím méně si může být jistý, že dosáhl plného odpuštění.

40. Pravá lítost stojí o trest a miluje jej. Snadná štědrost odpustková naopak často budí lhostejnost až nenávist k lítosti.

49. Křesťany je třeba učit, že papežské odpustky jsou prospěšné, jestliže na ně nespoléhají, že však jsou nanejvýš škodlivé, jestliže pro ně křesťané pozbudou bázně před Bohem.

50. Stejně tak je namístě křesťany učit, že kdyby papež věděl o vyděračství kazatelů odpustků, raději by připustil, aby se bazilika sv. Petra rozpadla v prach, než by ji budoval z kůže, masa a kostí svých ovcí.

51. Křesťany je třeba učit, že papež by případně docela rád, jak je jeho povinností, i za cenu prodeje svatopetrské baziliky ze svých peněz obdaroval mnohého z lidí, z nichž někteří hlasatelé odpustků mámí peníze.

61. Je jasné, že k prominutí trestů v určitých případech stačí pouhá papežova moc.

62. Pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milosti Boží.

69. Biskupové a faráři jsou povinni přijímat komisaře papežských odpustků se vší úctou.

70. O to větší je jejich povinnost dbát se vší bedlivostí na to, aby papežské pověření nezaměňovali za své sny.

71. Kdo mluví proti pravdě papežských odpustků, buď proklet a zlořečen.

72. Kdo se však bděle postaví proti hrabivosti a výrazové nevázanosti hlasatelů odpustků, ten buď blahoslavený.

73. Tak jako papež právem postihuje klatbou ty, kdo všemožnými machinacemi škodí prodeji odpustků,

74. ještě větším právem hodlá postihnout ty, kdo předstírajíce odpustkový prodej, poškozují svatou lásku a pravdu.

81. Neopatrné kázání odpustků znesnadňuje i moudrým mužům obranu vážnosti papežství proti pomluvám a zejména proti kritickým otázkám laiků.

91. Kdyby se tedy odpustky hlásaly podle ducha a záměru papežova, snadno by se daly všechny naznačené námitky vyvrátit, ba dokonce by se ani nevyskytovaly.

93. Dobře si počínají proroci, kteří Kristovu lidu říkají: Kříž, kříž – ačkoli o kříži nikdo nechce slyšet.

94. Je třeba vybízet křesťany, aby následovali svou hlavu, Krista, strázněmi, smrtí i peklem,

95. a tak raději mnohou strázní vcházeli do nebe, nežli spoléhali na falešný mír.“

Shrňme si to. Devadesát pět tezí Martina Luthera vyučuje, že:
– Pohrdat papežem a jeho mocí odpouštět hříchy je hřích.
– Kněz je Božím zástupcem a podřízenost kněžím je zásadně důležitou součástí odpuštění hříchů.
– Nikdo si nemůže být jistý, že jsou mu odpuštěny hříchy, a tvrdit opak je falešný mír.
– Očistec je realita a duše v něm potřebují růst ve svých zásluhách a v lásce, aby došly spasení.
– Odpustky jsou prospěšné, papež je milujícím a odpouštějícím otcem církve, prodejce odpustků je třeba ctít, odporovat prodeji odpustkům právem znamená vyloučení z církve a věčné zatracení.
– Odpustky je však třeba prodávat náležitě, aby kvůli nim nebylo pomlouváno papežství a aby proti nim nikdo nic nenamítal.
– …a to vše je v souladu s evangeliem, Boží milostí, Kristovou obětí a tím, že Kristus je hlavou církve.

To vám, předpokládám, neřekli.

Držel se Luther těchto přesvědčení po celý život? Ne.
Spustily Teze lavinu, která vedla ke vzniku, či spíše oprášení, jiných přesvědčení a tradic, než které předkládají Teze? Rozhodně.

Chcete slavit Devadesát pět tezí? Slavte si je. Ale slavte je podle pravdy.

A zeptejte se sami sebe: Jestli vám někdo, třeba váš kazatel, váš kamarád nebo velkolepý zahraniční spíkr na konferenci, někdy říkal o oné „nejvýznamnější události reformace“, říkal vám pravdu?

Já sám jsem toho o Lutherových tezích za ta léta slyšel víc než dost – a drtivá většina neměla nic společného s historickou realitou.
A to samozřejmě platí nejen o Dr. Lutherovi, ale třeba i o Mistru Janu Husovi, kterého jsem slyšel s vážnou tváří prezentovaného jako hrdinného prakticky pětibodového reformačního kalvinistu, šampiona ospravedlnění skrze víru – a to jen pár dní poté, co jsem četl nějaké ty jeho mariánské modlitby a úvahy o zasluhování si spásy skrze dobré skutky.

Pamatujte si, kdo vám lhal – a především si pamatujte, kdo vám lhal z kazatelny.
A i jestli vám nelhal cíleně: Jestli dotyčný nemá tolik rozumu a slušnosti – nebo má vyučování Božího lidu Boží pravdě tak na háku – že si ani neudělá domácí úkol, než otevře svá ctěná ústa, nestojí vám za váš čas.

Nebo, jak se o takových lidech se vší pastýřskou něhou vyjádřil Dr. Luther ve svém Větším katechismu (konkrétně v Nové předmluvě 13), dotyčný „si zaslouží nejen nemít co žrát, ale měli by na něj poštvat psy a na útěku ho zasypat kobylinci.“

Podpořte nás