Vánoce jsou svátky hmoty. Jsou svátkem toho, kdy se Život veškerého bytí stal hmotou, kdy se Bůh Syn stal člověkem. „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá“ (Ko 1:15-17). A právě tento On se stal člověkem a skrze svou vítěznou smrt na kříži a moc svého vzkříšení teď přináší požehnání, obnovu a uzdravení veškerému stvoření, „neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích“ (Ko 1:19-20).

Když slavíme veselé Vánoce, slavíme tím, že se narodil Pán a Usmiřitel veškerého stvoření, veškerého fyzična i duchovna.

A tomuto Pánu a Usmiřiteli nebylo zatěžko strávit týden hodováním na svatbě. Nebylo Mu zatěžko předepsat ve starozákonním kalendáři jediný den půstu… a celé týdny radování a oslav. Bylo před Ním nanejvýš dobré stvořit svět tak, aby víno dávalo radost lidskému srdci a aby jídlo a společenství kolem stolu dodávalo smělost a pevnou páteř (Ž 104:15).
Hodování není pro lid Boha Písma něčím volitelným. On sám nám přikázal, abychom hodovali, a tak se učili bázni před Ním: „Jez před Hospodinem, svým Bohem, desátek ze svého obilí, z nového vína a oleje a z prvorozených svého skotu a bravu, aby ses naučil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny. … dej stříbro za všechno, po čem tvá duše touží, za skot a brav, víno a pivo, za cokoliv, co si přeje tvá duše. … Jez před Hospodinem, svým Bohem, a raduj se ty i tvá rodina“ (Dt 14:23, 26).
Hodovat a slavit je Bohem ustanoveným způsobem, jak růst v bázni před Ním. Hodovat a slavit je důležitou a biblicky přikázanou duchovní disciplínou. (…na rozdíl od vedení deníčku, středečních modlitebních a sborových víkendovek, ale to odbočujeme.)

…a tak, když se blíží oslavy narození Toho, který „který nám všechno štědře poskytuje k požitku“ (1. Tim 6:17), nechejme si dát pár rad, jak slavit, od bratra, který hovořil o dobrotě stvoření, společenství a života lépe než kdokoliv jiný za posledních několik staletí. Od bratra, jehož knihy dýchají dětskou radostí a fascinací a vděčností za svět, který Bůh stvořil a který ve svém Synu vede do slávy. …ano, míním tím G. K. Chestertona.

Byl to Chesterton, kdo tváří v tvář zlům své (a vlastně i naší) doby – tváří v tvář eugenice, komunismu a tyranii – prohlásil, že jako křesťané v rámci své víry nesmíme „přijímat svět chladně jako kompromis, nýbrž musíme mít nějaký způsob, jak bychom jej mohli srdečně nenávidět i srdečně milovat. Nechceme, aby se radost a hněv vzájemně neutralizovaly a vyústily v rezignovanou spokojenost; chceme prudší radost a prudší nespokojenost. Chceme vnímat vesmír jako lidožroutův hrad, který je třeba dobýt, a současně jako rodnou chaloupku, kam se můžeme večer vrátit.“ …jak je ostatně náležité pro lid Uzdravitele a Usmiřitele vesmíru.
…a, samozřejmě, máme to dělat po Lewisovsku. Máme být „první při každém zoufalém útoku a poslední při každém zoufalém ústupu, a když v zemi vládne hlad … nosit o to veselejší oděv a smát se hlasitěji nad chudším jídlem než kterýkoli člověk v naší zemi.“

A Vánoce jsou dobrým místem, kde zapracovat na lásce a nenávisti. Ostatně, diktátoři a masakr dětí v Betlémě nejsou součástí vánočního příběhu o nic méně než andělské chóry a uzlíček v jesličkách. Tak jako v době narození našeho Pána, i dnes je kolem nás mnoho věcí, které jako křesťané máme povinnost a výsadu nenávidět.
Kéž nám tedy všechny ty punče a bramborové saláty a vaječňáky a krabičky tabáku pod stromkem a vaječňáky a portským posílené zpívání s našimi milovanými a Händelův Mesiáš, když děti spí, a vaječňáky… prostě tohle všechno vánoční z Boží milosti dodá zápal jít a o to víc milovat to, co je hodno milování, a o to víc nenávidět to, co je hodno nenávisti.

Nebo, jinými slovy, kéž nám Bůh dá být lidmi, se kterými by si Chesterton Bohu k slávě s gustem připil. A teď už mistr sám…

– Měli bychom děkovat Bohu za pivo a burgundské tím, že je nebudeme pít přes míru.

– Abstinent i alkoholik se nejen mýlí, ale dokonce dělají stejnou chybu. Oba totiž považují víno za drogu, a nikoliv za nápoj.

– Protože do té míry, do jaké je pití skutečně hřích, je hříchem ne proto, že by pití bylo divoké, ale proto, že je zkrocené; ne ani tak proto, že by bylo anarchií, ale proto, že je otroctvím.

– Pijte, protože jste šťastni, ale nikdy proto, že jste nešťastni. Nepijte nikdy, když je vám bídně i bez alkoholu, nebo se stanete podobným těm pijákům ginu z chudinských čtvrtí s jejich šedými obličeji; pijte však, když jste šťastni i bez pití, a budete jako smějící se sedláci v Itálii. Nikdy nepijte, protože to potřebujete, neboť to je rozumové pití a je to cesta k smrti a peklu. Pijte však, protože to nepotřebujete, neboť to je nerozumové pití a starodávné zdraví světa.

– Podrobím se doutníkům. Obejmu krotce láhev burgundského. Snížím se ke dvoukolé drožce.
Jen když si budu moci takto uchovat neposkvrněnost ducha, která se těší údivem a bázní. Nechci však mít nic společného s prostotou, které chybí bázeň, údiv i radost současně. Nechci mít nic společného s ďábelským viděním dítěte, které je příliš prosté, než aby mělo rádo hračky.

– Náboženství carpe diem není náboženství šťastných lidí, nýbrž lidí velice nešťastných. Veliká radost netrhá růžová poupata, dokud je čas; její zrak je upřen k nesmrtelné růži, již viděl Dante. … Nemůžeme se však těšit ani z přírody, ani z vína, ani z ničeho jiného, máme-li špatný postoj ke štěstí … Máme-li být opravdově veselí, musíme věřit, že v povaze věcí tkví jistá věčná veselost. Nemůžeme se plně těšit ani z pas-de-quatre při tanečním večírku, nevěříme-li, že hvězdy tančí podle stejné melodie. Nikdo nemůže být opravdu veselý kromě vážného člověka. „Víno,“ praví Písmo, „obveseluje srdce člověka,“ ale jen toho člověka, který má srdce. Věc zvaná povznesený duch je možná jen člověku duchovnímu. Trvale se člověk nemůže radovat z ničeho kromě povahy věcí. Trvale se člověk nemůže radovat z ničeho kromě náboženství.

– Ježíš Kristus … udělal z vína nikoli lék, ale svátost. [Nekřesťan] však z něho dělá nikoli svátost, ale lék. Baví se, protože život není radostný; hýří, protože není veselý. „Pij,“ praví, „neboť nevíš, odkud přicházíš, ani kam jdeš. Pij, protože hvězdy jsou kruté a svět je nicotný jako dětská řehtačka. Pij, protože nic není hodno důvěry, nic není hodno úsilí. Pij, protože všechny věci propadly nízké rovnosti a špatnému pokoji.“ Tak stojí nabízeje nám pohár v své ruce. A u hlavního oltáře křesťanství stojí jiná postava, která má v ruce také pohár vína. „Pij,“ praví, „protože celý svět je rudý jako toto víno šarlatem lásky a hněvu Božího. Pij, neboť trouby zvučí k boji a toto je doušek na odchodnou. Pij, neboť toto je Má krev Nového zákona, která se vylévá za vás. Pij, neboť Já vím, odkud přicházíš a kam jdeš. Pij, neboť Já vím, kdy půjdeš a kam.“

Podpořte nás