Jak ví každý, kdo alespoň stručně studoval historii Kdovíků, mnozí z těch, kdo si sebou vozí několik valníků námitek proti slavení Vánoc, to dělají, protože z nějakého důvodu mají srdce o dvě velikosti menší.

Není to tak ale nutně vždycky. Jsou i tací, kteří s dobrými úmysly řeknou, že Vánoce nejsou v Písmu, a proto bychom je neměli slavit. Rozhodně záslužná snaha – a jeden by měl tendenci se zeptat, jestli tito horliví biblisté slaví Silvestra a Nový rok. Jestli slaví První máj nebo Den české státnosti nebo sedmnáctý listopad nebo Den matek. Jinými slovy, jestli se drží liturgického kalendáře pohanů a sekularistů.
Otázkou nikdy není, jestli něco bude určovat a dělit náš čas, ale co to bude.

…čímž se nám otevírá otázka slavení svátků, které nejsou explicitně přikázané Bohem. Je to něco dobrého nebo alespoň přijatelného?

Písmo pro nás zaznamenává ustanovení svátku púrim:
„…kvůli tomu, co přitom viděli a co je postihlo, Judejci ustanovili a přijali pro sebe a pro své potomstvo i pro všechny, kdo se k nim připojí, že nepomine, aby zachovávali tyto dva dny podle zápisu o nich a podle času pro ně určeného v každém roce. Tyto dny budou připomínány a zachovávány v každé generaci, čeledi, provincii a městě. … Judejec Mordokaj … poslal dopisy ke všem Judejcům do sto dvaceti sedmi provincií Achašvérošova království, slova pokoje a pravdy, aby dodržovali tyto dny púrím v jejich určených časech, jak to pro ně ustanovil Judejec Mordokaj a královna Ester, jak to ustanovili i pro sebe samé a pro své potomstvo, úmluvy o postech a svém úpěnlivém křiku“ (Est 9:26-28, 30-31).

Jak si všimli ti bystřejší z nás, nikde ani sebemenší zmínka o Bohu; naopak, znovu a znovu čteme o tom, že autory tohoto svátku jsou lidé: „Judejci ustanovili a přijali pro sebe a své potomstvo … Judejec Modrokaj poslal dopisy … aby dodržovali tyto dny … Jak to ustanovil Judejec Mordokaj a královna Ester, jak to ustanovili i pro sebe samé a pro své potomstvo…“
Nečteme zde nic o inspirovanosti, nečteme vůbec nic o Božím příkazu – přesto vidíme, že Ester a Mordokaj nevidí problém v tom tento svátek ustanovit – a ustanovit ho „pro sebe a pro své potomstvo i pro všechny, kdo se k nim připojí“. Jinými slovy, nebojí se ustanovit pro Boží lid svátek, nebojí se ustanovit ono děsivé slovo – tradici.
A nekritizuje je za to ani inspirovaný autor knihy Ester, ani žádný z pozdějších proroků a dalších vůdců Božího lidu – Ezdráš, Nehemiáš, Ageus, Zachariáš i Malachiáš svorně mlčí. Kritiku púrimu neslyšíme ani z úst novozákonních autorů.
A z toho plyne, že být bibličtí znamená mít svobodu ustanovovat dobrovolné svátky, kdy si jako Boží lid připomínáme Boží mocné skutky v historii. Znamená to, že je máme plnou svobodu slavit, a že nemáme sebemenší právo odsuzovat ty, kdo je neslaví, a stejně tak ani neslavící nemají sebemenší právo soudit ty, kdo je slaví. …což je ostatně praxe samotného Pána Ježíše:

Apoštol Jan pro nás zaznamenává, že „Nastal svátek Posvěcení chrámu v Jeruzalémě. Byla zima. Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví“ (J 10:22-23).
Svátek Posvěcení chrámu bychom mezi Bohem nařízenými svátky hledali marně. Patří k dalším svátkům, které si Boží lid ustanovil bez Božího příkazu, a to konkrétně proto, aby si připomínal a oslavoval tradovaný Boží zázrak při opětovném posvěcení Chrámu po povstání Makabejských.
Je pravda, že nečteme, že by Pán Ježíš tento svátek přímo slavil. „Jen“ přinejmenším byl tam, kde probíhaly ústřední oslavy tohoto svátku, a ani v nejmenším se proti němu nevyhrazoval.

Slovy apoštola Pavla:
„Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu“ (Ř 14:5-6).

A proto znovu, ještě jednou, být bibličtí znamená mít svobodu ustanovovat dobrovolné svátky, kdy si jako Boží lid připomínáme Boží mocné skutky v historii. Znamená to, že je máme plnou svobodu slavit, a že nemáme sebemenší právo odsuzovat ty, kdo je neslaví, a stejně tak ani neslavící nemají sebemenší právo soudit ty, kdo je slaví.

…a abychom předešli námitkám, jejichž základem povětšinou je, že někdy někde někdo na internetu viděl nějakou hlášku revizionistického, protikřesťanského historika, pojďme si jen namátkou připomenout několik faktů:

– Ano, pohanský svět byl plný svátků, a tak byly některé pohanské svátky i v prosinci. (Šok!) To ale neznamená, že když křesťané začali slavit připomínku Pánova narození v prosinci, kradli tím od pohanů. (Opětovný šok!) I jen zběžné pročtení církevních otců víc než jasně ukáže, že svatí prvních staletí Nové smlouvy měli daleko ke kompromisům s pohanstvím a k usilování být pro okolní modláře přijatelní. Snahy být ach-tak-přijatelní většinou nemají tendenci vést k obviněním z kanibalismu a z rozvracení říše a k zástupům mučedníků. Myslel jsem si, že to je něco, co stojí za zmínku…

– Pár stručných údajů ke křesťany domněle vykrádaným svátkům: Saturnálie se slavily 17. prosince, později byly prodlouženy do 23. prosince; Kračun někdy spojovaný s narozením boha Dažboga se slavil v různých oblastech v různých datech, přičemž často se však uvádí jako primární 6. – 7. leden. …a je proto hodně výmluvné, když se kritici křesťanstva snaží volat, že „pohané měli něco týden předtím nebo čtrnáct dní potom“, a považují to za argument. Kdo chce Vánoce bít, konspirační teorii si najde.

– Podle dochovaných záznamů, západní Církev praktikovala „slavení Vánoc“ jako takové 25. prosince už na začátku 4. století. Samozřejmě, v Písmu není zmíněno konkrétní datum narození Páně. Nicméně, záznamy o přesvědčení, že se Pán narodil 25. prosince, máme už u otců ve druhém století, konkrétně u Teofila z Cesareje a Hippolyta Římského.

– Pak je tu samozřejmě svědectví dalších raných křesťanů (mezi kterými byl i Tertullianus), kteří věřili, že Pán byl ukřižován 25. března (neboli v den, kdy Frodo zničil prsten) – a ten samý den (samozřejmě o několik dekád dříve) zároveň považovali za den Jeho početí – a pak by opět Jeho narození ve zjednodušeném počítání spadalo na 25. prosince (neboli na den, kdy se Frodo vydal z Roklinky).

– V mnohém by potvrzením Pánova narození 25. prosince (či jeho slavení v tento den) bylo i římské ustanovení římského svátku Sol Invictus (na konci třetího století) jako snahy pohanských císařů „zabrat“ jeden ze svátků křesťanství jakožto náboženství na vzestupu, které tou dobou už představovalo vážnou hrozbu pro pohanství římské říše, a použít ho pro říšské záměry. Nepřekvapí, že tento svátek zdůrazňovali právě císaři, kteří se snažili sjednotit impérium skrze obrodu římského pohanství a císařského kultu, jako byli Aurelián a Julián Apostata.

…a znovu, i kdyby se Pán Ježíš třeba tisíckrát nenarodil na Vánoce (ba dokonce, i kdyby se na ně nenarodil ani jednou), nic to nemění na tom, že na základě precedentu knihy Ester (a vyučování listu Římanům) tak jako tak máme jakožto křesťané Bohem dané právo slavit Jeho narození, protože „Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí; kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu.“

…tak, a teď, když už jsme se pověnovali dobře to mínícím biblistům i konspirujícím teoretíkům, je čas věnovat pár slov těm, kdo prostě mají srdce o dvě velikosti menší.
Pravda, rozhodně bych mohl argumentovat, že Bůh napříč Písmem tvaruje svůj lid skrze svátky a oslavy a připomínky – a že to zjevně považuje za dobré.
Mohl bych říct, že je náležité připomínat si pravdu toho, jak se v Kristu slavně naplnila starozákonní zaslíbení a jak nádhernou realitou je, že Bůh Izraele přišel mezi svůj lid…
…ale možná spíš přenechám slovo někomu jinému, konkrétně našemu bratru Janu Zahadníčkovi. Jestli vás o posvátné nádheře, dobrotě a požehnanosti slavení Pánova narození nepřesvědčí on, pak už nikdo.

Advent
Nadarmo nezvete se prosincem, dni zamžené,
kdy růže na záhonech spí pod kryty slaměnými,
kdy v sadech uklidili už a blízkost zimy
se prázdnem prostírá kmen od kmene.

Nadarmo neprosíte však o rosu ros, dni mé,
roráte cvrlikáním zbylých ptáků říkajíce,
snad uslyšíme slavíka zpěv za vánice
a hvězdu nad polednem naším spatříme.

Nadarmo neprosíte chvíle této, slova má,
za zaťatými rty v mlčení stínu čekající,
i kámen mluvit chce a venku ve vichřici
průvody stromů lomí rukama.

Nadarmo k lidem nevejde duch pokoje a her,
ať mrtvý úklid příbytků rozvíří pokřik dětí,
za ruce vezmou se a v počtu tří a pěti
zatančí kolem stolu podvečer.

Nadarmo smráká se, už moci nemá prázdna dlaň,
v budoucnost budoucnější anděl vzlét a stíny plaší,
v tvář tváří tísni nesmírné potřeby naší
Bůh rodí se a prostí patří naň,

Betlém
Hosana andělské slyšíce prozpěvovat
jdou králové bez korun, pastýři beze stád,
pro každého zvláště se rozhořel do nachova
tvé chudoby majestát.

Tak stojíme kolem podoby řezané hrubě
a v křiklavých barvách svých,
řez poslední chybí v leckteré tváři i na obrubě
těch plášťů prostinkých.

Zem celá s městy a lesy a s prapory v bojích
stala se Betlémem,
zem celá se šikuje zticha kol jesliček tvojich,
jsouc radosti plna v smutku svém.

Nechybí svateb a pohřbů a smíchu a pláče
v tom průvodu předlouhém,
i smrt se účastí vzňala a probouzí studené spáče
při zrození tvém.

Hosana andělské slyšíce prozpěvovat
jdou králové bez korun, pastýři beze stád,
pro každého zvláště se rozhořel do nachova
tvé slávy majestát.

Podpořte nás