Dolehly ke mně znepokojivé skazky, že po zapomenutých stezkách našich luhů a hájů se potuluje nemálo roztodivných bytostí, které na smrt vyděšeným pocestným našeptávají – a snad i v jádru svých zatemněných srdcí věří – že Pán Ježíš Kristus kritizoval svého služebníka Mojžíše. Především za úplňku je možné zaslechnout, jak z pochmurných smrčin a z opuštěných hřbitovů zaznívají skřeky jako „Maaaatooooouš 19!“ a „Slyšeliiii jste, ale jááá vááám říkááám,“ a zmučené volání „Ale to je Starýýý záááákoooon!“

A proto: Zazvoňte na poplach! Ženy ať se zamknou doma s dětmi, muži ať vezmou pochodně, vidle a sekery! A česnek a dubové kůly! Tohle starobylé zlo se musí vrátit do svých hrobů a rozpadnout se v prach! Už nikdy nesmí sužovat naši zem!

…než ale vyrazíme do lesů vypořádat se s tou pekelnou chamradí, musíme otevřít knihy svatých Písem – dnes už mnohými zapomenuté, ale přece stále stejně mocné – protože bez jejich starobylé síly nemůžeme zvítězit a skončíme rozerváni na kousíčky, tak jako Bible těchto prokletých nešťastníků.
Nuže tedy:

Přistoupili k Němu [Pánu Ježíši Kristu] farizeové, aby Ho pokoušeli. Říkali: „Je dovoleno, aby člověk propustil svou ženu z jakéhokoli důvodu?“ On jim odpověděl: „Nečetli jste, že Ten, který stvořil člověka, od počátku ‚učinil je jako muže a ženu‘? A řekl: ‚Proto člověk opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva budou jedno tělo‘, takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“ Řekli Mu: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a propustit ji?“ Řekl jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo. Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, pokud by to nebylo na základě smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží“ (Mt 19:3-9).

Tuto pasáž budou mnozí předkládat jako místo, kde Pán Ježíš Kristus kritizuje mojžíšovský zákon. Nebo, můžeme to říct jinými slovy – kde kritizuje Boží standardy zjevené skrze Mojžíše. Tito „mnozí“ budou tvrdit, že Kristova etika je založená na jiném, vyšším standardu než etika Mojžíšova. Mojžíš řekl něco, ale teď přichází Pán Ježíš, staví laťku výš, a tak je Mojžíš se svými standardy odložen.
Samozřejmě, okamžitě bychom se mohli – a měli zastavit – a uvědomit si, že přesně to se z celé situace snažili vyždímat Ježíšovi oponenti. Matouš nám říká, že farizeové Pánovi otázku předložili, „aby Ho pokoušeli“. A jak vypadá jejich pokoušení? „Učiteli, jaký je Tvůj názor na rozvod?“ – „Já říkám X.“ – „A proč nám tedy Mojžíš řekl Y“?
Celou snahou farizeů je postavit slova Pána Ježíše proti Mojžíšovi – nebo přinejmenším se postarat, aby se zdálo, že Pánova slova jdou proti Mojžíšovi, aby Pána mohli obžalovat. Kdyby takovou žalobu na základě Jeho slov mohli předložit, s gustem by to udělali. Vidíme ale, že nic takového udělat nemohou. Pán Ježíš zjevně Mojžíšovi neprotiřečí.

Řekněme ale, že by se tak stalo. Řekněme, čistě v rámci argumentu, že by Pán Ježíš opravdu říkal: „Mojžíš vám to řekl špatně.“ Nebo přinejmenším „Mojžíš vám to na svou dobu řekl dobře. Teď už to ale bude jinak.“ Co by to znamenalo?

1) Pán Ježíš se dokonale chytil do pasti farizeů, a oni toho přesto nevyužili.
…a to dokonce ani v soudním procesu proti Němu (Mt 26). Jak ale vidíme jinde, farizeové by si takovou příležitost rozhodně ujít nenechali.

2) Pán Ježíš by se ukázal jako hříšník a falešný prorok.
Deuteronomium 13:1 říká: „Všechno, co vám přikazuji, to zachovávejte a plňte. Nic k tomu nepřidávej ani z toho nic neubírej.“ A poté následuje test falešného proroka – falešný prorok odvádí od Božích dříve zjevených standardů (Dt 13:3). I kdyby konal zázraky, nemá mu být nasloucháno (Dt 13:2-4), nýbrž „za Hospodinem, svým Bohem, jděte, Jeho se bojte, Jeho příkazy zachovávejte, Jej poslouchejte“ (Dt 13:5). „Takový prorok či ten, kdo měl sen, ať je usmrcen, neboť naváděl ke vzpouře proti Hospodinu, vašemu Bohu … Chtěl tě svést z cesty, po které ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal jít. Tak vyhlaď zlo ze svého středu“ (Dt 13:6). Pokud by Pán Ježíš odváděl od Hospodinových příkazů zjevených skrze Mojžíše, pokud by od nich něco ubral nebo k nim cokoliv přidal, zhřešil by proti Dt 13:1, ukázal by se jako typický příklad falešného proroka a Jeho poprava na kříži by byla nanejvýš zasloužená.

3) Pán Ježíš by si protiřečil.
Už v Matouši 5 Pán Ježíš odmítl, že by mohlo pominout jediné nejmenší písmenko ze zákona zjeveného skrze Mojžíše. Natož celé učení o rozvodu: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“ (Mt 5:18). Pán Ježíš ale přidává vážné varování těm, kdo by měli tendenci ze zákona cokoliv ubrat: „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5:19-20). Spásná víra se podle Pána Ježíše Krista pozná tak, že neubírá nic z Božího zákona, ale naopak ho plní pečlivěji než zákoníci a farizeové (kteří jsou naopak Pánem kritizováni, že ve skutečnosti odvádějí od Božího zákona, např. v Mt 15:1-9; Mt 23:23-24).
Pán Ježíš říká, že nepřišel z Božího zákona nic ubrat (Mt 5:17), varuje před ubírání ze zákona (Mt 5:18-20) a ty, kdo od zákona odvádějí, kritizuje jako slepé a prokleté (Mt 23:23-24) – ale zároveň by od něj měl své posluchače v Matouši 19 odvádět sám?

4) Pán Ježíš by protiřečil Žalmistům.
„Hospodinův zákon je ryzí … Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost“ (Ž 19:8), tedy až na učení o manželství a rodině, které ryzí a spolehlivé nejsou a naopak vedou do bludu.
„Hospodinova rozhodnutí jsou spolehlivá i spravedlivá“ (Ž 19:10), tedy až na ta místa, která spolehlivá a spravedlivá nejsou.
„Princip Tvého Slova je pravda a každé Tvé spravedlivé nařízení je navěky“ (Ž 119:160). …opravdu chce někdo tvrdit, že Žalmista měl dodat „Ale, samo, spousta Tvých nařízení není navěky, protože nejsou spravedlivá a časem bude potřeba je změnit; no, a já dneska vlastně nevím, která z těch přikázání jsou ta spravedlivá a která ta nespravedlivá…“?
A tady si musíme položit otázku: Jestli mojžíšovské učení o manželství nebylo ryzí, spolehlivé a spravedlivé, proč bychom si měli myslet, že zbytek Mojžíše je na tom jinak? Jestli se Žalmy mýlí, jmenovitě přinejmenším ty, které hovoří o mojžíšovském zákoně, proč by se neměl mýlit i zbytek, třeba části dokazující Kristovo božství (Žd 5:1-13)?
Jestli Pán Ježíš odmítá část Mojžíše, podle jakého standardu můžeme nezavrhnout i celý zbytek Mojžíše a Žalmů a veškerého učení, které se na nich zakládá?

5) Pán Ježíš by protiřečil apoštolu Pavlovi.
Apoštol Pavel nám říká, že „Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7:12). …až na ty nesvaté, nespravedlivé a nedobré části, jako je jeho učení o manželství a rozvodu.
Pavel navíc dodává: „Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím“ (Ř 7:22). Myslíš až na ty výjimky, kde rozhodně, tak jako Pán Ježíš, se zákonem nesouhlasíš, viď, Pavle? Nebo protiřečíš Pánu Ježíši ohledně zákona? Nebo slouží Pavel jiným etickým standardům chování než Pán Ježíš sám? Tak nebo tak, jestli Pavel v něčem nesouhlasí s Kristem, je falešným apoštolem a je potřeba se ho vzdát.

6) Pán Ježíš by protiřečil apoštolu Jakubovi.
…který předkládá Boží zákon jako nerozdělitelný celek (Jk 2:10) a zároveň ho nazývá „dokonalým zákonem svobody“ (Jk 1:25). „Dokonalý“ je dost zavádějící slovo pro něco, co rozhodně dokonalé není.

7) Pán Ježíš by protiřečil autorovi listu Židům.
„Pohleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, který je věrný Tomu, kdo Ho ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v celém Jeho domě. … Mojžíš byl věrný v celém Jeho domě jako služebník, aby dosvědčil to, co mělo být pověděno“ (Žd 3:1-5). Mojžíš byl věrný a zjevil a dosvědčil přesně to, co měl, a to v plnosti, „v celém domě“… Ale Pán Ježíš, Bůh Syn v těle, s ním nesouhlasí. Takže, Mojžíš vlastně asi až tak věrný nebyl a říkal i něco, co nemělo být pověděno… a nebo neměnný Bůh, který je mimo čas, během těch cca 1400 let mezi Deuteronomiem a Matoušem změnil názor?

8) Pronásledování Štěpána a Pavla by bylo nanejvýš opodstatněné.
Obvinění proti Štěpánovi zní: „Tento člověk nepřestává pronášet výroky proti tomuto svatému místu a proti Zákonu“ (Sk 6:13).
Žaloba proti Pavlovi je prakticky totožná: „Toto je ten člověk, který všude všechny učí proti tomuto lidu, proti Zákonu a proti tomuto místu“ (Sk 21:28).
…a přesně to by Štěpán a Pavel dělali, kdyby následovali domnělé učení svého Pána ohledně zákona.
Je tu ale problém. Obvinění proti Štěpánovi je uvedeno slovy: „A postavili lživé svědky, kteří říkali: ‚Tento člověk…‘“ (Sk 6:13). Lukáš a Duch Svatý nám tedy říkají, že je lež říkat, že Štěpán promlouval proti Zákonu. Štěpán tedy rozhodně nepromlouval proti Božímu zákonu zjeveném skrze Mojžíše. …byl tím nevěrný svému Pánu, nebo proti Mojžíšovi nepromlouval ani Štěpánův Pán?
A Pavlova situace je obdobná. Když Pavel přichází do Jeruzaléma, Jakub a všichni starší (Sk 21:18), neboli veškeré tamější vedení církve, mu říká: „Vidíš, bratře, kolik tisíc Židů uvěřilo a všichni jsou horliteli pro Zákon. O tobě se doslechli, že učíš všechny Židy, kteří žijí mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše … Co teď? … Udělej tedy to, co ti říkáme … A všichni poznají, že na tom, co se o tobě doslechli, nic není, nýbrž že i sám řádně žiješ, zachovávaje Zákon“ (Sk 21:20-24).
Sám Pavel dokonce jde tak daleko, že se hájí slovy: „Nijak jsem se neprohřešil ani proti zákonu Židů, ani proti chrámu, ani proti císaři“ (Sk 25:8).
Má vedení jeruzalémské církve o Pavlovi falešné představy, a tak o něm nevědomky lže? Nebo lže vědomě? Jak je možné, že Pavel může říct, že nejen neodvádí od Mojžíše, ale že se vůči němu ani nijak neprovinil? Může to snad Pavel říct jen proto, že „nikdy předtím nevyučoval o manželství a rozvodu“ (jak by musel zastávat obhájce toho, že Pán Ježíš protiřečí Mojžíšovi)?
…a nebo je prostě jen Kristovo, Štěpánovo a Pavlovo vyučování plně v souladu s Mojžíšovým učením?

9) Obhajoba Pána Ježíše by byla pokrytecká.
Pán Ježíš v Janovi 7 hájí to, že v Janovi 5 uzdravil nemocného, následujícími slovy: „Jeden skutek jsem učinil, a všichni se tomu divíte. Mojžíš vám dal obřízku – ne že by byla od Mojžíše, nýbrž od otců – a vy obřezáváte člověka i v sobotu. Jestliže přijímá člověk obřízku v sobotu, aby nebyl porušen Mojžíšův zákon, proč se na Mne zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka? Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem“ (J 7:21-24).
Pán Ježíš hájí, že bylo náležité uzdravit nemocného o dni odpočinku, na základě podrobností Mojžíšova zákona. Pánův argument je „Mojžíš, a proto uzdravení“ – což je u někoho, kdo v Matouši 19 Mojžíše odkládá a odmítá, extrémně pokrytecké. „Mojžíš, když se to hodí, nemojžíš, když se to nehodí…“
Ale nejen to: Pán Ježíš přikazuje „soudit spravedlivým soudem“ – a podle kontextu to znamená „soudit podle Mojžíšova zákona“. Takže – buď je Mojžíšův zákon spravedlivý ve všem, co učí, a pak mu Pán nemůže protiřečit… a nebo Mojžíšův zákon v tom, co učí, není vždy spravedlivý, a pak Jeho oponenti a Boží lid obecně neměli, jak soudit spravedlivým soudem, minimálně do doby napsání evangelií, tedy ještě pěkných pár let do budoucna…

10) Ztratil by se tím veškerý standard a obsah lásky, spravedlnosti, práva a svatosti.
Boží zákon zjevený skrze Mojžíše podle slov Pána a Jeho apoštolů vysvětluje, co je láska k Bohu a bližnímu (Mt 22:38-40), je standardem svatosti, spravedlnosti a dobra (Ř 7:12); a podle Božích proroků je spolehlivou pravdou a neměnnou spravedlností (Ž 119:142, 144), a tak je pevně založen navěky (Ž 119:152, 160).
…a přece, někde mezi Malachiášem a Matoušem se zjevně změnil. To, co bylo milující, spravedlivé, svaté, dobré, neměnné, spolehlivé a navěky, už momentálně milující, spravedlivé, svaté, dobré, neměnné, spolehlivé a navěky není. Minimálně, co se manželství a rodiny týče. Ale jestli v sobě všechna tato slova – milující, spravedlivý, svatý, dobrý, právo, neměnný, spolehlivý, navěky – mohou nést „tedy až na výjimky“, co nás vede k tomu, že například Pánovo Kázání na hoře nebo Pavlova slova v listu Římanům, nemají své výjimky? Co nás vede k tomu, že nedošlo k dalším změnám? Mezi Mojžíšem a Matoušem je řádově 1400 let, mezi Matoušem a námi 2000 let. Jestli tehdy došlo ke změnám, o co více k nim určitě došlo dnes? Jestli Pán Ježíš protiřečí Mojžíšovi, proč by kterékoliv slovo, kterýkoliv příkaz a princip Písma nemohly být už dávno pryč? Proč bychom se měli držet jediného z nich?

11) Měnil by se Boží neměnný charakter.
Mojžíšovský zákon je protkán výzvami odrážet Boží charakter (Lev 11:44; 19:2; 20:7; 20:26; Dt 10:17-19; Dt 14:1-2), jak se ostatně dá očekávat od lidí, kteří jsou nositeli Božího obrazu, a tak mají odrážet Boha světu (Gen 1:26-28) skrze své životy svatosti, spravedlnost a pravdy (Ef 4:24).
A odrážet Boží charakter naším chováním je zásadní i pro novozákonní etiku. Pán Ježíš říká: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5:48). Apoštol Petr přidává: „Podle toho Svatého, který vás povolal, se i vy staňte svatými v celém svém způsobu života; vždyť je napsáno: ‚Buďte svatí, neboť Já jsem svatý‘“ (1. Pt 1:15-16), a tak Petr přímo říká, že máme svým chováním napodobovat Boha, který ve Starém zákoně (např. v Lev 11:44; 19:20 atd.) řekl „Buďte svatí, neboť Já jsem svatý.“
Boží lid žijící podle Mojžíše svým životem odrážel charakter svého smluvního Boha – a charakter stejného Boha máme svým chováním odrážet my. Jestli my však máme jiný etický standard než starozákonní svatí, pak se nevyhnutelně musel změnit i charakter Boha, kterého máme svými životy zrcadlit. Písmo však jasně říká, že Bůh se nemění (Num 23:19; 1. S 15:29; Jk 1:17; Žd 13:8).

12) Popřela by se tím inspirovanost Písma a/nebo rozerval Trojjediný Bůh.
Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem, je samotnými Božími slovy: „Proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha“ (2. Pt 1:21). „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem“ (2. Tim 3:16). „Nečetli jste, co vám bylo od Boha řečeno slovy: ‚Já jsem Bůh Abrahamův…“ (Mt 22:31-32).
Bůh sám je Tím, který posílá proroky a promlouvá skrze ně a každé jedno slovo Písem proto je Božím slovem. Pán Ježíš zároveň říká, že On je Tím, kdo posílá proroky (Mt 23:34). Když tedy promlouval Mojžíš jako Boží prorok – jako prorok Boha Syna, neboť On je tím, kdo posílá proroky – promlouval skrze něj Bůh Syn.
Postavit Mojžíše proti Pánu Ježíši tedy znamená postavit Boha Syna před inkarnací proti Bohu Synu po inkarnaci. A postavit Boha Syna proti Bohu Duchu Svatému, který je Autorem Písem, a tak rozervat jednotu Trojjediného Boha. A postavit Ducha promlouvající v některých biblických autorech proti Duchu promlouvajícímu v Pánu Ježíši. A popřít inspirovanost, a tak udělat z Pána Ježíše a Jeho apoštolů lháře. A popřít Kristovo božství, protože lháři odporující si s Božími proroky rozhodně nejsou Bohem. A tak dále a tak dále.

…jinými slovy, ať už se vyjádření v Matouši 19 třeba na první pohled zdají jakkoliv, říct, že „Pán Ježíš zvedá laťku“ oproti Mojžíšovi, je smrtící pro doktríny Boha, inkarnace, inspirovanosti a Ducha, nemluvě o tom, že by to zcela vyloučilo jakoukoliv konzistentní možnost biblické etiky, spravedlnosti, lásky… či jen prosté poslušnosti.

Ale, samozřejmě, je tu ještě jeden faktor, který by si měl uvědomit každý, kdo ovládá matematiku alespoň tak jako moje tříletá dcera. Číslo 19 následuje celkem daleko za číslem 5. Nebo, jinými slovy, Matouši 19 předcházel Matouš 5, kde Pán Ježíš už o rozvodu učil (Mt 5:31-32).

A, samozřejmě, v Matouši 5 už jsme nějaký čas strávili.
Pán Ježíš zde ve verších 17-19 nejprve oznámil, že je třeba dodržovat i tu nejmenší tečku z mojžíšovského zákona. Jinými slovy, Pán Ježíš nám říká: „Nic z toho, co teď budu učit, ani v nejmenším neodporuje Mojžíšovi a ostatním prorokům.“
Následně Pán Ježíš ve verši 20 varuje před farizejským a zákonickým přístupem k zákonu – aneb před nahrazováním Božího zákona lidskými výmysly a tradicemi (Mt 15:1-9).
Poté ve verších 21-44 následuje řada vyjádření „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům …, ale Já vám pravím…“ Právě v tomto kontextu se objevuje první Pánovo vyučování o rozvodu v Matouši. Všimněte si, ale že nečteme žádné „Mojžíš řekl …, ale Já vám pravím.“ Nečteme „Je psáno …, ale Já vám pravím…“ Čteme: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům…“

Jinými slovy, to, co zde Pán Ježíš kritizuje, není předchozí psané zjevení Božího Slova, ale to, co se jeden „doslechl, že bylo řečeno předkům“. Řeč je znovu o tom, o čem např. v Matouši 15, jak přesně odpovídá kontextu: Farizeové a zákoníci svou „tradicí starších“ (Mt 15:2) nahrazují poslušnost vůči Božímu zákonu a v rámci toho překrucují a zneplatňují Boží zákon.
To je ostatně zjevné např. z toho, že se do seznamu „Slyšeli jste…“ propracovalo i „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš … nenávidět svého nepřítele‘“ (Mt 5:43). Takový zákon by člověk hledal v Písmech marně – naopak, Starý zákon přikazuje lásku k nepřátelům (např. Ex 23:4-5; Př 25:21-; srov. 2. Kr 6:18-23; 5:1-3), tak jako Pán na závěr této sekce Kázání na hoře (Mt 5:44-47).
Pán Ježíš se tedy ani v nejmenším nevyhrazuje proti mojžíšovskému zjevení, ale proti těm, kdo z něj svou tradicí ubírají, a poté předkládá náležité chápání jednotlivých zákonů, které farizeové a zákoníci překrucují a vyprazdňují.

A tak si tuto část Kázání na hoře můžeme shrnout následovně:
„Držte se Božího zákona (Mt 5:17-19); nebuďte jako farizeové (Mt 5:20), kteří svými tradicemi, nahrazují jeho učení, ale skutečně čiňte to, co zákon přikazuje (Mt 5:21-47), abyste odráželi charakter svého Boha (Mt 5:45-48), jak vám ostatně nařizuje zákon sám“ (Lev 11:44; 19:2; 20:7; 20:26; Dt 10:17-19; Dt 14:1-2).

Když tedy dorážíme do Matouše 19, už jsme viděli, jak Pán Ježíš hájil skutečnou poslušnost vůči každé sebemenší čárce mojžíšovského zákona (včetně učení o rozvodu) v Matouši 5 – a tak nepřekvapí, že i Matouš 19, kde zaznívají prakticky totožná slova jako v Matouši 5, je zas a znovu obranou skutečné poslušnosti vůči Božím neměnným standardům proti těm, kdo by je chtěli vyprazdňovat kvůli své tradici, pro kterou se nebojí překrucovat učení Písem, včetně samotného Mojžíše.

A proto ještě jednou: Postavit Mojžíše proti Pánu Ježíši tedy znamená postavit Boha Syna před inkarnací proti Bohu Synu po inkarnaci. Říct, že „Pán Ježíš zvedá laťku“ oproti Mojžíšovi, je smrtící pro doktríny Boha, inkarnace, inspirovanosti a Ducha, nemluvě o tom, že by to zcela vyloučilo jakoukoliv konzistentní možnost biblické etiky, spravedlnosti, lásky či jen prosté poslušnosti.

A proto: Zazvoňte na poplach! Tohle starobylé zlo se musí vrátit do svých hrobů a rozpadnout se v prach! Už nikdy nesmí sužovat naši zem!

Podpořte nás