„Vždyť z [Pána Ježíše Krista] a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci; Jemu buď sláva na věky“ (Ř 11:36), „neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá. A On je Hlavou těla, církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo“ (Ko 1:16-18).

A to znamená, že bez Něj jako toho nejdůležitějšího kontextu každého jednoho faktu, bez Jeho pravdy není možné skutečně znát a chápat vůbec nic. Jsou jen dvě možnosti: Kristus – a nebo absurdita. Jsou jen dvě možnosti: Boží pravda – a nebo šílenství.
…nebo, řečeno jinými slovy: „Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ je hluboce křesťanskou větou. „Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ je věta plná komplexních výchozích předpokladů, která je konzistentní jedině v případě, že začneme na biblickém základě, na základě Božího zjevení.
„Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ předpokládá, mimo jiné:

1) Význam jednotlivých slov.
To znamená, že se rovnou přesouváme na nemateriální úroveň. Pracujeme s tak nemateriálními a abstraktními koncepty, jako je „slovo“, „obsah“ či „význam“; pracujeme s konceptem toho, že nemateriální, nehmatatelné, ve světě materiálna neexistující reality a koncepty, jako jsou slova, mohou označovat něco v materiální realitě (ptáka ležícího u plotu).
…pro křesťana, který věří, že to, co lze vidět a nahmatat a změřit, ani zdaleka není vše, a že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1:14), žádný problém. Materialisté si mohou vzít sáňky a jít na svah za domem, protože už nejsou součástí debaty.

2) Existenci a osobní identitu „Já“.
Abych mohl říct, že něco vidím, musím nejprve existovat. Je zde tedy nějaké vysoce komplexní „Já“, které vidí; „Já“, které je zčásti tvořeno materiálními složkami (oči, hlava, mozek atd.), ale zároveň s nimi není identifikováno (a tak tu máme další abstraktní přesah) – ty kuličky, které mám vepředu na hlavě, rozhodně nejsou „Já“, a můj palec tu vránu rozhodně nevidí. …a to nic nemění na tom, že „Já“ jako takový ji vidím…

3) Realitu vnějšího světa a vztahů v prostoru.
Abych mohl vidět mrtvou vránu u plotu, znamená to, že musí existovat svět a rozdělené bytí mimo mne – vrána, plot a já nemůžeme být jedním. To znamená, že body 2) a 3) popírají různé formy panteismu a všelijakých ňůejdžů, kdy „všichni jsme jedním“ a „všechno je bůh a bůh je všechno…“
Je zde tedy celá realita existence, která zahrnuje „Já“, ale zároveň je od něj oddělená a na něm nezávislá. Vrána je vedle plotu a plot vedle vrány, ať už se „Já“ dívá nebo ne.

4) Všepřeklenující realitu smrti.
Smrt není něco, na co si můžete sáhnout nebo si to změřit. Atomy se prostě třepou a dělají si to, co atomy za daných teplot, tlaku atd. dělají, ať už jste kámen, dítě v kolíbce nebo babička v rakvi.
Smrt je abstraktním konceptem, jevem či realitou, které neexistují ve světě, kdy jsme všichni jedním, kdy je vše prouděním energií, kdy vše je jen zdáním… nebo nějaký podobný blábol… chci říct: nějaké podobné filozoficko-náboženské přesvědčení. …ale v křesťanském světonázoru, kde je smrt důsledkem hříchu, mrtvá vrána nejen naprosto dává smysl, ale je i svědectvím o Adamově pádu, o tom, že „tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal, a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí“ (Ř 8:20-21). Ale zpět…

5) Kategorie (nejen) zvířat.
Abych mohl vidět vránu, musím se porvat s koncepty či realitami „jednoho“ a „mnoha“. Musí existovat něco jako abstraktní koncept, realita, esence či kritérium „vrány“ či „vránovitosti“, jehož požadavky ta věc u plotu splňuje (a to i po své smrti), jinak bych nikdy nemohl říct, že vidím vránu. Zároveň platí, že to co leží u plotu, rozhodně není vránovitost – je to jeden konkrétní zástupce vránovitosti. Je tu tedy všepřeklenující jednota vránovitosti – a přece je tvořena a reprezentována jednotlivými vránami (které ale z podstaty věci přesahuje)…
A to samé můžeme říct o plotu. Musí existovat všepřeklenující jednota plotovosti, a přece je zde jeden plot, a jestli jste doteď nepochopili, co myslím, klidně jděte k dalšímu bodu. Koncepty „jednoho“ a „mnoha“ a jejich vztah trápí filozofii od počátku – tedy, pokud je řeč o pohanské filozofii, a ne o křesťanské, která vychází ze základu Boha, který je zároveň jeden (jeden Bůh) a mnoho (tři Osoby).

6) Spolehlivost smyslového vnímání „Já“ a schopnost skrze něj poznávat realitu
…, spolu se schopností nad realitou rozumově uvažovat a reflektovat ji a následně je i rekonstruovat (což jsou schopnosti, které jakožto bytosti stvořené k Božímu obrazu, kterým je řečeno, že mají zkoumat a podmaňovat stvoření, rozhodně můžeme a máme očekávat). Jako náhodné produkty nesmyslné a ničím a nikým neplánované evoluce ale moc nadějí nemáme…

7) Abstraktní koncept jazyka
…zároveň se schopností mluvčího tento koncept využívat; s možností tohoto abstraktního konceptu dostatečně odrážet a vystihnout realitu; se schopností posluchače reflektovat realitu a koncept jazyka a přijmout z něj objektivní informace o objektivní společné realitě.
Opět, ve světě, který je promlouvaný do existence Bohem (Žd 1:3), v němž Bůh dává své zjevení formou slov (2. Tim 3:16), něco nanejvýš čekaného. Jinde… zase ty sáně.

8) Zákony logiky.
„Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ neznamená „Nevidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ tak jako to neznamená „Žlutá pod mostem mráček, proto pizza.“
Abstraktní, nemateriální, objektivní, neměnné, závazné zákony logiky jakožto obraz Boží dokonalé mysli a Bohem stvořeného řádu jsou něčím hluboce biblickým. A něčím, co ve světě materialismu, nicoty, panteismu, polyteismu nebo mýlících se bohů neexistuje a existovat nemůže.

9) …o ornitologických znalostech mluvčího „Já“, sdílené (nemateriální a abstraktní) gramatice, prosté pravdivosti v řeči a celém seznamu dalších věcí ani nemluvě.

Jinými slovy, „Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ je věta, která je smysluplná a odůvodnitelná jedině ve světě, který popisuje Písmo – jedině ve světě, ve kterém je Bible pravdivá a kde je ústřední pointou všeho Pán Ježíš Kristus.
„Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ je smysluplnou větou jedině proto, že jí Pán Ježíš Kristus dává být smysluplnou větou.
„Vidím u plotu ležet mrtvou vránu,“ je smysluplnou větou jedině proto, že Bůh nás stvořil tak, že ve svém uvažování nejsme schopni nepředpokládat pravdy Písma.

Někdo ale namítne: „Pche! Já jsem pohan jak poleno, a přece klidně řeknu, že vidím u plotu ležet mrtvou vránu.“
To je rozhodně pravda. Písmo jasně hovoří o tom, že taková polena „ve své nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil“ (Ř 1:18-19). Jinými slovy, pohani jak poleno jsou na tom tak jako my všichni ostatní – ve svém uvažování nejsou schopni nepředpokládat pravdy Písma. Tím rozdílem je, že my, kteří jsme sklonili koleno před Kristem, to s radostí vyznáváme – a oni to ve své nepravosti popírají a snaží se před realitou zjevení, které mají, utéct. Marně.

Jsou jen dvě možnosti: Kristus – a nebo absurdita. Jsou jen dvě možnosti: Boží pravda – a nebo šílenství.
A jako důkaz stačí i mrtvá vrána ležící u plotu.

Podpořte nás