Už bratr Kalvín prohlásil, že když chce Bůh potrestat národy dává, jim ničemné vládce, a proto dnes pojďme začít slovy povzbuzení: Žádná situace není tak špatná, aby ji nějaký šikulka s napoleonovským komplexem a přemírou moci nemohl ještě zhoršit.

A teď, když naše srdce pookřála vděčností za svobodu, kterou máme, pojďme si říct pár slov o blížících se nedělích. Hojně si při tom vypůjčím slova Chrise Huma, pastora sboru Puritan Bible Church, jehož kniha na téma koronaviru a biblického života církve se, když Bůh dá, na našem webu objeví v následujících týdnech:

„Ačkoliv technologie přináší mnohá požehnání, také znamená nové obtíže a výzvy. Hojná rozšířenost online kázání, traktátů a knih by se v této době rozhodně neměla nijak umenšovat – nicméně, shromáždění místní církve je něčím, co se může odehrávat jedině v případě, že jsme fyzicky spolu. Online ‚bohoslužby‘ nelze považovat za náhradu shromáždění církve a nemohou poskytnout dobrodiní skýtané těmito shromážděními. Navíc, praxe konání ‚bohoslužeb‘ online může budit dojem, že taková online ‚setkání‘, obzvláště tehdy, když jsou nazývána ‚shromážděními‘, jsou vhodnými, pokud ne ideálními, alternativami k fyzickým shromážděním. Nedomnívám se, že by nějaká kongregace tento dojem zamýšlela, ale i tak může velmi snadno vzniknout.“

Jestli uctívání Boha a společné shromáždění církve může vypadat jako osamělé dřepění před monitorem, nabízí se nevyhnutelná otázka: Jakou kouzelnou moc má „živé vysílání“? Jestli se na vysílání dívám přímo, funguje to, ale jestli se na něj dívám s dvouvteřinovým odstupem, už se to nepočítá? A jestli se to počítá, co když ten odstup je patnáct vteřin? Co třicet vteřin? Co třicet let? Podle jakého standardu? Kde je ta hranice? Počítá se jako společné shromáždění, když si pustím záznam kázání z roku 1980? Jestli ne, proč ne? Kdo to říká? Podle jakého standardu? Znovu: Kde je ona kouzelná magická hranice?
Samozřejmou odpovědí je, že žádná není. Shromáždění na dálku je stejná absurdita jako spasený liberál.

Hume pokračuje: „Ačkoliv raní křesťané neměli internet, měli jiné způsoby, jak komunikovat (jmenovitě, skrze dopisy). A ačkoliv někteří křesťané si navzájem psali, nebyla to vhodná a náležitá náhrada za to, že by se viděli s jinými křesťany tváří v tvář. Apoštol Pavel, ačkoliv byl schopen křesťanům v Římě napsat, se s nimi toužil setkat osobně: ‚Toužím vás spatřit, abych vám mohl udělit nějaký duchovní dar k vaší posile to jest abychom byli, až budu mezi vámi, navzájem povzbuzeni každý vírou toho druhého – já vaší a vy mou‘ (Ř 1:11-12).“

Uvědomme si plný obsah těchto apoštolových slov:
Zjevně bylo něco, co Pavel, Kristův Duchem jedinečně zmocněný apoštol, nebyl schopen křesťanům v Římě dát, když s nimi nebyl fyzicky přítomen. Zjevně některé věci na dálku nefungují, ani když je člověk Kristovým, zázraky konajícím apoštolem.
„A co bylo to, co jim mohl dát jedině tehdy, když s nimi byl fyzicky přítomen? Povzbuzení ve víře. Pavel jim jistě mohl poskytnout určitou míru duchovního povzbuzení svým dopisem, ale byl ochoten riskovat svůj život na to, aby cestoval do Říma, aby je viděl.“
Náležité, biblické, křesťanské povzbuzení ve víře, lásce a dobrých skutcích, které je třeba k tomu, abychom byli v poslední den zachráněni, a které nám Písmo přikazuje, se zjevně může dít jen při osobních setkáních církve před Božím trůnem, jak dosvědčuje i autor listu Židům: „Buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích; nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Žd 10:24-25).

„Při jiné příležitosti Pavel, Silvanus a Timoteus napsali věřícím v Tesalonice: ‚Byli jsme, bratři, od vás na určitou dobu odloučeni, bylo to však jen tělem, ne srdcem; o to více jsme s velkou touhou usilovali spatřit vaši tvář. Proto jsme k vám chtěli přijít, já Pavel víc než jednou, ale Satan nám v tom zabránil‘ (1. Te 2:17-18). Pavel staví na pravdě, že církev je rodina, a tak se svými společníky píše, že jsou odloučeni, odtrženi – či, doslova, že jsou osirotčeni – od svatých v Tesalonice. Samozřejmě, na použití internetu ke komunikaci s dalšími členy církve není nic špatného – nicméně, nesplňuje požadavky na shromažďování Božího lidu, tak jako neposkytuje dobrodiní, která mohou poskytnout jedině tato shromáždění.“

A aby nebylo pochyb, o jakých dobrodiních je řeč, potřebujeme si uvědomit, že se jedná o dobrodiní spásná, jak je zjevné už z výše uvedených slov autora listu Židům.
Pro kontext, a pro probuzení, nebude na škodu připomenout si slova Martina Luthera, která psal v době, kdy v Německu zuřil dýmějový mor:

„Protože tento dopis bude vydán tiskem a lidé ho budou číst, považuji za užitečné přidat několik stručných pokynů ohledně toho, jak by se jeden měl starat o svou duši a čím ji zaopatřovat v tomto čase smrti. Už jsme to udělali ústně z kazatelny a stále to každý den děláme a plníme tak službu, ke které jsme jako pastoři byli povoláni.“

Určitě stojí za povšimnutí, že plnit službu pastora pro Luthera a pro pastory jeho doby znamenalo nejen vést shromáždění, ale také každý den osobně učit, vést a nabádat jim svěřené Boží stádo – a to i v době morové epidemie.

Z Lutherových slov je zjevné, „že Luther i se vší opatrností a moudrostí, které správně doporučoval, věřil, že povinnost církve shromažďovat se a setkávat se je formou lásky [k Bohu a bližnímu], která by měla během moru pokračovat. Faktem je, že jeho první rada se týká společných bohoslužeb církve: ‚Za prvé, je třeba napomínat a nabádat lidi, ať docházejí do kostela a poslouchají kázání, aby se skrze Boží Slovo učili, jak žít a jak zemřít.‘
Někteří lidé třeba odpoví, že Luther by býval nepochybně přijal ‚online bohoslužby‘, protože ty také lidem umožňují poslouchat kázání. Nicméně, Lutherovi velmi zjevně nešlo jen o předání samotných slov. Kdyby to tak bylo, mohl ke sdílení svých kázání použít jiné nástroje – konec konců, právě psal dopis, který se měl dostat k mnoha lidem. Luther nepochybně chápal shromažďování Božího lidu ke společnému uctívání jako zásadně důležitou povinnost. Shromáždění znamenalo mnohem více než jen slyšení kázání. To je něco, co nám potvrzuje druhý bod jeho pokynů: ‚Za druhé, každý by se měl včas připravovat a uchystat se na smrt tím, že bude chodit ke zpovědi a přijímat svátost jednou týdně nebo alespoň jednou za čtrnáct dní.‘
Luther nebyl naivní ohledně nebezpečí moru. Z první ruky znal zkázu, kterou mor přinášel. Nicméně, také z první ruky znal důležitost toho, abychom konali svou povinnost, včetně naší povinnosti pobízet, napomínat a povzbuzovat se navzájem, a to o to více, jestli u našich dveří právě stojí smrt.“

Kdo má uši k slyšení, slyš.