Dveře pracovny se pomalu zavřely. Menopauzou deprimovaná záře raného listopadu unaveně prosvětlila prach, který se znuděně převaloval ve vzduchu lehce zavánějícím třikrát exhumovaným německým liberalismem přelomu 19. století. Na dveřích se skvěla… spíš visela jako nihilistický lenochod… cedulka s nápisem „Kajetán Z. Lopatka, vikář, pastorační rozhovory po domluvě“.

Naproti přes stůl se proti sobě posadili muž a muž a dvě stě padesát kilo tuku a jeden kolárek.
„Tak, bratře Smetáku, co byste potřeboval?“
„Bratře kazateli, přišel jsem se s vámi podělit o jisté své znepokojení, které už dlouho sužuje mou citlivou duši…“

Ve tváři pastýře Kristových ovcí se objevil znepokojený, ale chápavý úsměv. „Povídejte, Adalberte. Jsem jedno velké ucho.“

„Ty jsi spíš jedna velká čtvrtá brada,“ proběhlo Adalbertu Smetákovi hlavou. Trochu se při té myšlence zachvěl. Byla naprosto nehodna veleváženého vetešníka, jako byl on. Promnul si svou houstnoucí pleš a rozhovořil se…

„Víte, bratře kazateli, jistě jste si všiml, že vaši poutavou nedělní homilii o… no, o tamtom… narušoval celý sbor kňučících, fňukajících… dětí. Sestra Konvičková se mi svěřila, že kvůli… těm malým nepříjemnostem už nebyla schopna uctívat Pána, jak se sluší a patří, snad… no, co pamatuje. A také se mi svěřila, že sestra Skleničková říkala, že bratr Talířek má velmi podobnou zkušenost a že dokonce zvažuje, tak jako prý bratr L. Žička, odchod do kongregace, kdy ho nevyrušovala taková banda rozmazlených spratků. Tak to nějak, prosím pěkně, řekl. Prý.“

Kristův místopastýř se zatvářil jako buldoček, když zjistí, že ta klobása, co si tu včera zahrabal, někam zmizela. Po chvíli se ale opět začal ovládat a zaměřil na svého společníka alespoň své levé oko. Tedy, víceméně.

„Nuže, chcete tím, drahý Smetáku, říct, že děti se zdají být problémem a překážkou nerušeného uctívání dospělých?“
„Věru tak, můj drahý v Kristu.“
„Rozumím, rozumím. A nebyl jste z Boží milosti osvícen i řešením, které by nám, jak se říká, vytáhlo trn z paty?“
„A co abychom prostě zakázali dětem přicházet na bohoslužby, dokud neukáží, že jsou hodny Kristovy přítomnosti a Jeho království?“
„Obávám se, milovaný bratře, že v tom nám překážejí slova Pána Ježíše Krista: ‚Nechte děti přicházet ke Mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království.‘“
„Ale, bratře kazateli, já mám s Ježíšem osobní vztah a On mi řekl, že my jsme výjimka…“
„Ne, Adalberte, obávám se, že to opravdu nepůjde…“

Smetákova tvář se rozsvítila jak rudá záře nad Kladnem.
„Možná bychom měli plánešek, bratře vikáříšku.“
„A to?“
„Co kdybychom dětem nebránili zcela, a technicky jim přicházet dovolili? Do domu Páně by ta, ech, stvoření přišla… a pak bychom je místo bohoslužby Páně poslali do jiné části budovy. Tam by si je vzal na starost nějaký poloproškolený laik, kterého bychom jinak nepustili za kazatelnu, i kdyby za ní byl hasicí přístroj a celý sbor hořel. Určitě by se na to hodil třeba někdo jako bratr Lepák nebo sestra Tupá.“
„M-hm, m-hm,“ přikyvoval entuziasticky Lopatka, až mu chlupy z nosu šustily o stůl.
„…no,“ pokračoval Smeták, „a tam bychom jim házeli ohlodané kosti z vyučování v hlavním sále a ihned je pohřbívali pod hromadu her, aktivitek a ručních prací, které jen dál rozežerou a rozsekají jejich už tak miniaturní rozsah pozornosti…“
„Výborně,“ zachrochtal vikář, jako když prase sjíždí tobogán.
„A řekneme tomu ‚nedělní škola‘ nebo ‚dětská bohoslužba‘ a ti pánbíčkářští tupouni v lavicích to sežerou, že nevíšjak. Pardon, chci říct, nevíte.“

…a tak slunce ještě ani nestihlo mnohokrát oblétnout kolem té naší milované placky, když tu se dveře pracovny opět pomalu zavřely.

„Nuže,“ zachroptělo ono opuchlé místo, kde se dal tušit vikářův obličej, „bratře Smetáku, jaké zprávy se nesou kuloáry naší milované místní církve?“
„Byl to úspěch, bratře kazateli,“ odvětil bratr Smeták. „Věková segregace se víc než osvědčila. Naši bratři a naše sestry si nemohou vynachválit, že je při jejich náboženských prožitcích neruší ty ohavné a otravné zvuky dětí, které se učí být křesťany. Ukázalo se, že zahrabat ty spratky do hromady pastelek, papírů a panenek, pocukrovat to biblickým veršem nebo dvěma a říct tomu ‚dětská bohoslužba‘ je, jestli to mohu takto pokorně zhodnotit, nanejvýš geniálním řešením problémů, které nám působil ten zatuchlý, obstarožní mezigenerační přístup k uctívání, který Boží lid tak nepochopitelně a pošetile praktikoval po celá milénia asi tak do předvčerejška.“
„Jedinečné,“ ozvalo se ze sádla. „Ale, víte, bratře Smetáku, povězte mi upřímně… Nemyslíte si, že by v budoucnu tento váš, tento nanejvýš geniální řešení, mohl přinést nějaké to… problém?“
„Měl bych snad, vaše kazatelstvo?“
„No, víte… přemítám. Přemýšlím… jestli se nějak liší… No, vyhodit z bohoslužby křesťany, kteří vám nejsou… kvůli kterým se necítíte tak, jak chcete, náležitě útulně, abych tak řekl… Jestli vyhodit křesťany, kteří vám nejsou po chuti, nejde ruku v ruce s vyhozením doktrín a praxe, které vám jsou stejně nepohodlné a neútulné. Jestli se dospělí učí odbýt a odvelet své děti, když je nechtějí poslouchat, nepovede je to k tomu, aby stejným způsobem odbyli a odveleli Pána, když Ho nebudou chtít poslouchat…?“

Smeták se zatvářil trochu podezřívavě a promnul si štětiny na bradě.
Z. Lopatka pokračoval: „A pokud jde o děti… Jednou z nejvážnějších příčin, proč se mladí odvracejí od víry, je, že nikdy nevidí své rodiče ji praktikovat. V takovém případě se může jeviti jako světoborně stupidní posílat děti pryč zrovna během té mizerné asi tak hodiny týdně, kdy se děje něco, co se tomu alespoň vzdáleně podobá. Takže, pravda, možná, že teď bude v sále trochu tišeji, ale za pětatřicet let tam proto bude trochu… hodně… prázdněji. A co to vlastně vypovídá o tom, jak své děti vedeme ve víře, když chceme, aby v nejdůležitějším čase týdne, kdy se hlásá Slovo a vysluhují svátosti, byly někde jinde? A…“
To už bylo na počestného a zcela skromně nanejvýš geniálního vetešníka Adalberta Smetáka trochu… hodně… moc.
„Bratře kazateli, proberte se! Co se to s vámi děje! Opravdu chcete tvrdit, že když odmítneme nést břemena jedni druhých, když odmítneme žít v sebeobětujícím společenství Těla Kristova, jak ho vysvětlili a popsali a zdůrazňovali svatí apoštolové Páně, uškodí to duchovnímu formování Církve? Dokonce se snad i odvažujete naznačovat, že by našim mladým mohlo uškodit, když se nikdy nenaučí liturgii, když nikdy neuslyší, jak je jejich pastor vybízí k věrnosti a zve ke Kristu, když nikdy nebudou vyznávat své hříchy společně se svými otci, nebudou zpívat chvály se svými matkami a nebudou svědky vyznání a křtů svých bližních a nebudou slyšet ty samé mocné pravdy z té samé mocné Bible, která přesahuje kultury a jazyky a věky a přináší věčný život všem lidem!?!“
„Máte pravdu, drahý bratře. Když to řeknete takhle…. asi jsem se trošku unáhlil,“ uznala omluvně tlačenka s kolárkem.

„…ale přece jen,“ ozval se po chvíli uzenina a poklepal kopýtkem na stůl, „Adalberte, co uděláme, až mladí přerostou ‚dětskou bohoslužbu‘ a ‚nedělku‘? Jestli se tedy rozhodnou zůstat…? A co ti, kteří zůstali a táhne jim na dvacátý rok puberty?“
„To je prosté, nejmilovanější bratře. To, co je skutečně potřeba, je odříznout se od zasmrádlé historie a tradice Církve i zde. Zevrubná katecheze, exaktní doktrinální definice, společné vyznávání apoštolské víry, liturgie dýchající slávou… to všechno musí jít. Nezapomeňte, tyhle věci k nám přišly od, se vší úctou, snílků a naivků, kteří si mysleli, že vychovávat děti ve víře a denně s nimi studovat Písma a uctívat Boha je důležitější než cokoliv jiného. Nechápali důležitost sportovních zápasů, sledování televize a podobných základních pilířů civilizace. Bratře, já mám doma čtyři syny. To jsou hodiny a hodiny cest na tréninky a z tréninků, na zápasy a ze zápasů, pro nové kopačky a brusle a…“
„Jasné, a kdybyste měl ke všemu věnovat čas tomu, že byste s nimi četl Bibli, zpíval s nimi žalmy, vyučoval je katechismus, modlil se s nimi, vysvětloval Kristovo kralování nad každou oblastí jejich životů, připravoval je na uctívání Krále králů o Jeho svatém dni…“
„Přesně, to bych se uondal, bratře vikáři. Nene, o tom to není. Je to o tom, že mladým dáme to, co chtějí a potřebují. Je potřeba věci z nedělky nekomplikovat. Uvidíte, bratře, žádný strach. Omílat o nedělích donekonečna hrstku veršíků a oblíbených vyprázdněných psudotématíček a a zpívat sentimentální odrhovačky způsobem, který by navodil mrtvici i polodementnímu jakovi, to je to, oč tu běží. A, samozřejmě, pak je tu ještě jedno takové eso.“
„A to, bratře?“
„Populární sekulární hudba. Právě ona je klíčem k srdcím… ech… dnešní mladé a perspektivní generace.“
„Chápu. Nemáte obavu, že ten dnešní… bigbít nebo co to je… je svými texty a celkovým způsobem tak zdegenerovaný, že snažit se ho napodobit… no, že nebude možné touhle formou při uctívání vyznávat cokoliv, co by mělo něco do činění s křesťanským doktrinálním obsahem? Mohu-li, obávám se, že v těch troskách, které z takové… ech… hudby zbudou, no… že se tak lidé naučí, že křesťanství není ani tak o tom, jakým doktrínám a dogmatům věří a co na základě toho praktikují, ale o tom, že mají teplíčko v bříšku a ‚prostě to tak cítí‘… A, Adalberte, že budu naprosto otevřený, prostě se obávám, že důsledkem bude pěstování víry, která je jako semeno na kamenité půdě, rozumíte? Prostě, zástupy a zástupy křesťánků, kteří se cítí opravdu dobře a mají spoustu duchovních prožitků a ještě víc slziček a teplíčka okolo žaludku a krásný osobní vztah s Pánem Ježíšem a odpadají při sebemenším náznaku nějaké nepříjemnosti. Víte, trochu jako, no, jak už jsme o tom spolu hovořili, to nepohodlí Pána Ježíše jako takového a tak…“

„Myslím, že vám rozumím, pane šikovateli. Kristova lidu, aby nedošlo k mýlce. Samozřejmě, chápu vaše zcela nepodložené, s paranoiou hraničící obavy. Vždycky je tu druhá možnost. Můžeme činit pokání ze svých hříšných snah zalíbit se padlému světu, který nenávidí Boha. Můžeme se přestat pokoušet bavit kozy a začít se starat o ovce. Můžeme vyhodit z okna všechny ty světské nesmysly, které rozdělují Církev, a vrátit se k biblickému vyučování a historické tradici a praxi církve a pro změnu zase těšit Pána. To by samozřejmě taky šlo.“

„Jasné. Chápu. A kde tedy seženeme nějakou tu kapelu?“