Nedávné příspěvky

Vánoce, vesmír a vaječňák

Vánoce, vesmír a vaječňák

Vánoce jsou svátky hmoty. Jsou svátkem toho, kdy se Život veškerého bytí stal hmotou, kdy se Bůh Syn stal člověkem. „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá“ (Ko 1:15-17). A právě tento On se stal člověkem a skrze svou vítěznou smrt na kříži a moc svého vzkříšení teď přináší požehnání, obnovu a uzdravení veškerému stvoření, „neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích“ (Ko 1:19-20).

Když slavíme veselé Vánoce, slavíme tím, že se narodil Pán a Usmiřitel veškerého stvoření, veškerého fyzična i duchovna.

číst více
Vánoční dárky a kruh tupých hlav

Vánoční dárky a kruh tupých hlav

Advent pospíchá kolem nás a Vánoce se nezadržitelně blíží. A řada z nás třeba pořád ještě dokupuje a doshánívá dárky. Ostatně…

Dárky neodmyslitelně patřím k Vánocům. Tak jako rozsvěcení vánočních stromků, voňavý svařák, trhy s praženými mandlemi, návštěvy a zpěv koled a celá řada dalších ilegálních a zločinných aktivit. Přemýšlím, jak se bude tvářit moje dcerka, až jí jednou budu vyprávět, že když se narodila, byli jsme tak pokrokoví, demokratičtí a svobodní, že jsme se nesměli sejít k tomu, abychom to náležitě oslavili, abychom ji pokřtili ve shromáždění lidu jejího Boha, abychom lámali chléb a posílali kalich společenství krve jejího Spasitele…

číst více
Santa, Vánoce a Kristovo božství

Santa, Vánoce a Kristovo božství

Stačí se projít kolem pár výloh a člověk má jasno. 1) Koronahysterie položila spoustu obchodů a zničila spoustu životů. A 2) Když mluvíme o Adventu, musíme si uvědomit, že se kolem nás spokojeně šíří narativ, který Adventu konkuruje. Ano, řeč je o Santovi, o břichatém, růžolícím patronovi obezity (což je, pokud vím, důvod, proč si ho Coca Cola dává na své žárovkaté náklaďáky).

Když si uvědomíme, kým Santa je, v mnohém je dokonalým ztělesněním ústředního problému, kterému jako Boží lid dnes čelíme.

číst více
Nebude konce vzrůstu Jeho vlády…

Nebude konce vzrůstu Jeho vlády…

„Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán, na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný Rádce, Mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje.“
Známá Izajášova pasáž (Iz 9:5), kterou mnozí z nás píšeme na vánoční přání. Pasáž, která by nám měla dodat radost, naději a páteř do každodenní věrnosti Kristu – a především pak ve chvílích, kdy se díváme z očí do očí přetékající žumpě, do které se jako společnost a jako civilizace řítíme, nebo spíš ve které už dost dlouho spokojeně plaveme motýlka.

číst více

Nejnovější příspěvek

Mateřství je oběť, přirozeně

Mateřství je oběť, přirozeně

Je to pár dní, co jsem nad sklenicí portského rozmlouval s jistým budoucím slavným britským spisovatelem. Jak jsme tak spolu sdíleli moudrost mých šedin, řeč přišla i na vzácnou dámu, kterou ho náš Trojjediný Bůh obdaroval, a na malá hobíťata, která se jim vyklubala. (Jak říkám, hovořili jsme nad sklenicí portského.)

Dostali jsme se k tomu, že rodičovství – a především pak mateřství – je obětí. Je obětováním vlastních těl, choutek, priorit, peněz a času. A nejen toho.
…samozřejmě, žádná naše „vlastní“ těla, peníze a čas nemáme, jelikož vlastníkem každého jednoho stvoření, včetně nás samých, je Bůh, ale to odbočujeme…
…a, samozřejmě, kdyby existovala možnosti si vybrat, jestli:
A) mít doma pět dětí a vychovávat je v Pánově kázni a napomenutí, zatímco si v té naší dva plus jedničce tak jako lehce šlapeme po hlavách; nebo
B) procestovat svět a mít na zahradě před domem (vedle bazénu) bávo a doma ticho a klid a možná psa,
každý, kdo bere vážně Písmo, by si vybral Áčko, dvakrát, a k tomu poloviční hranolky. Ale to zase odbočujeme.

Když někdo prohlásí, že mateřství je oběť, určitě se najde nemálo konzervativních křesťanů, kterým se z toho zježí chlupy na zátylku. Začneme se ohrazovat a následně zpoza naší vozové hradby provolávat, že rodičovství a mateřství je tou nejpřirozenější věcí na světě. Konec konců, apoštol Pavel říká, že ústřední úlohou křesťanek je milovat své děti (Ti 2:4), že mateřství je neoddělitelně spojeno se spásnou vírou (1. Tim 2:15), že mladé ženy, dokonce i vdovy, se mají vdávat a rodit děti (1. Tim 5:14)… ostatně, samotná podstata lidství je spojena s příkazem „milujte se, množte se, naplňte zemi“ (Gen 1:28)…
…a máme v tom všem naprostou pravdu. Ano, mateřství je pro ženu tou nejpřirozenější věcí. Právě pro něj byla stvořena. A vůbec nic to nemění na tom, že mateřství je oběť.

Problémem tu není naše pochopení mateřství. Problémem je naše pochopení oběti.
Oběť je pro nás v našem uvažování pořád něčím velmi nepřirozeným. Když proto někdo prohlásí, že mateřství je oběť, do velké míry ho slyšíme říkat, že „mateřství smrdí“.
Oběť je pro nás vybočením z normálu. Oběť pro nás v sobě nese, že „Takhle by to být nemělo, ale když se nedá nic dělat, holt se musí něco obětovat…“ Oběť je pro nás něčím nepřirozeným.

Ale biblickým, křesťanským pohledem je pravý opak.
Oběť je tou nejpřirozenější věcí na světě.

List Koloským nám říká o Pánu Ježíši následující:
„V Něm máme skrze Jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů. On je obraz neviditelného Boha, Prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá. A On je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích“ (Ko 1:14-20).
Slovy listu Římanům: „Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:36).

Pán Ježíš Kristus je smyslem všeho, všechno je z Něho, skrze Něho a pro Něho, všechno je kvůli Němu, aby On sám ve všem zaujal první místo, aby On sám byl ve všem, v každé jedné věci, oslavován a vyvyšován.
A nejen to – vidíme, že ústřední realitou tohoto Pánova vyvýšení, Jeho oslavy a Jeho samého jako Pointy všeho, je Jeho oběť na kříži. Celé stvoření se sjednocuje v chvále, aby Pána Ježíše oslavovalo za Jeho oběť:

„‚Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, a učinil jsi je králi a kněžími našemu Bohu; a budou kralovat na zemi.‘ I uviděl jsem a uslyšel jsem hlas mnoha andělů okolo trůnu a těch živých bytostí a těch starších, jejich počet byl desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců, a říkali mocným hlasem: ‚Hoden jest Beránek, ten zabitý, přijmout tu moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení.‘ A všechno stvoření, které je v nebi, na zemi, pod zemí i na moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel volat: ‚Tomu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi dobrořečení, úcta, sláva i moc na věky věků!‘“ (Zj 5:9-13).

Ústřední realitou a těžištěm celé historie i věčnosti je Kristův kříž.
Pán Ježíš, Bůh Syn v těle a zároveň dokonalý člověk, dokonalý „obraz neviditelného Boha“, dosáhl vrcholu a sjednocení a usmíření celého stvoření a veškeré historie skrze to, že obětoval sám sebe.
Jako lidé stvoření k Božímu obrazu máme žít životy, které budou zjevovat obětujícího se Boha, v dějinách, jejichž pointou je oběť.

Ten, který „nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život“ (Mt 20:28), volá každého jednoho člověka, „ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje“ Ho (Mt 16:24).
Vyučuje nás, že každé manželství je obrazem – a má být pravdivým obrazem – Krista obětujícího se za církev (Ef 5:22-32).
Přikazuje všem lidem, aby „vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu“ (Ř 12:1).
Nařizuje nám následovat příklad Toho, který zmařil sám sebe a stal se otrokem poslušným až k smrti, a tak dosáhl svého vyvýšení ke slávě Boží (Fp 2:4-11), „který pro radost, která byla před Ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu“ (Žd 12:2).
Vysvětluje, že „kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem“ (Mt 20:26-27).

…a mohli bychom pokračovat dál a dál, ale předpokládal bych, že pointa je jasná už i těm z nás, kdo jsme chodili do státních škol.

Oběť je ústřední a nejdůležitější realitou dějin, je nejpřirozenějším a nejvyšším vyjádřením lidství jakožto stvořeného k Božímu obrazu, je ústředním Kristovým voláním a pointou Jeho příkladu.

Takže, ano, mateřství je oběť. A právě i proto je něčím nanejvýš slavným a přirozeným.

Podpořte nás