Nedávné příspěvky

Advent…?

Advent…?

Je tu Advent. Svíčičky, andílci, stromečky, jesličky a ještě spousta dalších zdrobnělinek. Z dálky už zní, že „jááá Tě budu kolíbati, Ježíšku, Pááánáááčkuuuu, já Tě budu kolíbat…“
…a proto určitě nebude od věci podívat se, jak Advent, neboli Příchod Páně, slavili křesťané v biblické době.

číst více
Syn tesaře…?

Syn tesaře…?

V některých křesťanských kruzích je dnes velmi populární odsuzovat „tradici“. Všichni vědí, že autoritou je pouze a jedině Písmo… nebo spíš jejich konkrétní výklad Písma… a tradice je rozhodně velký špatný a jestli si na ní nedáš pozor, hodně budeš někde.
Jak jednou řekl jistý baptistický bratr: „My baptisté nepřijímáme žádnou tradici. Je to proti našim historickým přesvědčením a postojům.“

číst více
Nedokážete nebýt teology

Nedokážete nebýt teology

„Ačkoliv jste tou dobou měli být učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo učil počáteční základy Božích výroků. Stali jste se těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm. Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně. Pro dokonalé je však tuhý pokrm, pro ty, kteří mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého. Proto opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se k zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha, z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o věčném soudu. A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí“ (Žd 5:11-6:3).

číst více
O dětské bohoslužbě a hromadě tlačenky

O dětské bohoslužbě a hromadě tlačenky

Dveře pracovny se pomalu zavřely. Menopauzou deprimovaná záře raného listopadu unaveně prosvětlila prach, který se znuděně převaloval ve vzduchu lehce zavánějícím třikrát exhumovaným německým liberalismem přelomu 19. století. Na dveřích se skvěla… spíš visela jako nihilistický lenochod… cedulka s nápisem „Kajetán Z. Lopatka, vikář, pastorační rozhovory po domluvě“.

číst více

Nejnovější příspěvek

Vždyť Jeho milosrdenství je věčné…

Vždyť Jeho milosrdenství je věčné…

Asi všichni známe a alespoň někdy jsme zpívali slova Žalmu 136: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý – vždyť Jeho milosrdenství je věčné! Chválu vzdejte Bohu bohů – vždyť Jeho milosrdenství je věčné! Chválu vzdejte Pánu pánů – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“

Žádný žalm nehovoří o Božím milosrdenství tolik jako právě Žalm 136. Když nahlédneme do anglických překladů, zjistíme, že někteří překladatelé zde vidím mnohem více, že hovoří o Boží „vytrvalé lásce“ (ESV) nebo „milující laskavosti“ (NASB).
A protože Bůh je Láska (1. J 4:8), určitě nebude naškodu podívat se, jak vypadá Boží láska, Boží milosrdenství a Boží laskavost. Ostatně, nehovoříme my křesťané tak moc rádi právě o Boží lásce a o Božím milosrdenství? Nemáme prakticky alergické reakce, když se nám něco zdá „nemilující“ a „nelaskavé“? Pojďme se podívat, co nám o Božím milosrdenství říká Bůh sám ve svém dokonalém Slově, v dokonalém zpěvníku, který dal své Církvi, aby ho zpívala.

„Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Chválu vzdejte Bohu bohů – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Chválu vzdejte Pánu pánů – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Tomu, jenž jediný koná veliké divy – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Nebesa učinil s důmyslem – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Rozprostřel zemi nad vodami – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Učinil veliká světla – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Slunce, aby vládlo ve dne – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Měsíc a hvězdy, aby vládly v noci – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
Boží láska, milosrdenství a dobrota se projevily v Božím stvořitelském díle. V tom, že Bůh zázračně stvořil z ničeho nebesa a zemi a dal jim jejich pevný řád.
Boží láska, milosrdenství a dobrota se projevují v Boží dokonalé vládě nade vším, v tom, že se Mu musí podřídit všichni a všechno, protože všichni jsou Jeho dílem – a to platí i pro všechny světské autority. Hospodin je Bohem bohů a Králem králů a Soudcem soudců – a všichni mají povinnost Ho poslouchat na slovo. A proto „králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte Syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv“ (Ž 2:10-12). Těm, kdo jsou vůči Němu poslušní, Bůh žehná, a ty, kdo jsou vůči Němu neposlušní, proklíná, soudí a drtí na prach – a právě i to je projevem Jeho vytrvalé lásky, Jeho milující laskavosti a Jeho milosrdenství.
Slunce září ve své křehké zimní kráse jako projev Božího milosrdenství a lásky – jako projev stejného milosrdenství a stejné lásky, v nichž Bůh

„Pobil Egypt v jeho prvorozených – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
Boží láska, milosrdenství a dobrota se projevují v zoufalém křiku a slzách egyptských matek, když nalezly své děti mrtvé. Ulice za ulicí, dům za domem, místnost za místností, kde „nastal veliký křik, protože nebyl dům, ve kterém by nebyl někdo mrtvý“ (Ex 12:30). Otcové, novorozeňata, milovaní synové. Mrtví. Naříkání a pláč, jaké si nejsme schopní představit, protože to byl tak „veliký křik po celé egyptské zemi, že jemu podobného ještě nebylo a již nebude“ (Ex 11:6). Vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
A proto je na místě oslavovat a radovat se a vzdávat díky! Jeho milosrdenství je věčné!
Vždyť On se ujal našeho lidu v Egyptě

„A vyvedl Izraele z jejich středu – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Mocnou rukou a vztaženou paží – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Rákosové moře rozpoltil ve dví – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
A provedl Izraele jeho středem – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
„Naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1. Kor 10:1-5). Apoštol Pavel nám říká, že Boží jedinečné konání při vyvedení našich starozákonních otců je něčím, co připomínáme, v čem pokračujeme a co naplňujeme v našem křtu a ve večeři Páně. Když jsme křtěni ve jméno Trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, tyčí se okolo nás stěny Rudého moře a jsme vedeni ze zajetí. Právě takové je Boží věčné milosrdenství, milosrdenství, ve kterém Bůh

„Faraona i jeho vojsko uvrhl do Rákosového moře – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
Mrtvými dětmi v náručích jejich matek v Egyptě Božího milosrdenství vůči Jeho lidu ani zdaleka neskončilo.
Mnoho z těchto dětí mělo otce, mnohé z těchto matek měly manžely, kteří v zoufalém hněvu vyrazili, aby se pomstili – a kteří už se nikdy nevrátili.
Zastavme se na chvilku. Bortící se stěny vody. Burácející moře, křik mužů, vyděšené ržání koní. Lámající se kosti a pláč a plíce plnící se vodou. Mrtvoly vyvržené na břehu. Hnijící těla otců a synů a snoubenců a manželů, kterými hýbou červi.
Vždyť Jeho milosrdenství je věčné! Jeho vytrvalá láska a milující laskavost trvá navěky.
A když nahlédneme do Exodu 15, vidíme, že Boží lid chápal – a náležitě Bohu děkoval a chválil Ho a oslavoval: „On je můj Bůh, budu Ho oslavovat, Bůh mého otce, budu Ho vyvyšovat. Hospodin je válečník, Hospodin je Jeho jméno. Faraonovy vozy a jeho vojsko vrhl do moře, jeho nejlepší kapitáni utonuli v moři Rákosovém. Mořské vlny je přikryly, klesli do hlubin jako kámen. … Kdo je mezi bohy jako Ty, Hospodine? Kdo je jako Ty, vznešený v svatosti, budící bázeň slavnými skutky, činící divy? Vztáhl jsi svou pravici a země je pohltila. Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil“ (Ex 15:2-5, 11-13).
Je víc než pravděpodobné, že když autor Žalmu 136 připomínal tyto Boží mocné skutky a hovořil o tom, že „Hospodin … jediný koná veliké divy – vždyť Jeho milosrdenství je věčné“, v hlavě mu musela znít právě píseň Izraele z Exodu 15. A, aby nemohlo být pochyb, vidíme, že ženy Izraele při této příležitosti „vyšly … s tamburínami a s tanci“ (Ex 15:20-21).
(Naše starozákonní matky ve víře zjevně měly více teologického porozumění, více křesťanské páteře a méně se styděly za Boha Bible než mnozí dnešní osahávači kazatelen.) A určitě neuškodí si zopakovat, že apoštol Pavel chce, abychom si tento historický fakt Božího vykupitelského díla připomínali v kontextu křesťanského křtu (tak jako apoštol Petr v 1. Pt 3:20-22) – náš křest je průchodem mořem, je odsouzením naší hříšné minulosti a otročení Satanu, je odsouzením světa, který žije mimo společenství Božího lidu.
A pro apoštola Pavla je zároveň varováním, ať kvůli nevěrností a neposlušnosti neskončíme jako hnijící mrtvoly na poušti (1. Kor 10:5-12), jako když Bůh ve svém milosrdenství

„Svůj lid vodil pustinou – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Pobil veliké krále – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
A zabil vznešené krále – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Síchona, krále emorejského – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
A Óga, krále bášanského – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Jejich země dal do dědictví – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Do dědictví Izraelovi, svému otroku – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
Boží milosrdenství by nás proto mělo varovat, „A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl“ (1. Kor 12:12) – což však nic nemění na tom, že skutečně je milosrdenstvím a láskou a přízní, které s sebou přináší jedinečná zaslíbení, na která nám ukazuje právě… ehm… vysídlení Síchona a Óga a dalších bezbožníků a Božích nepřátel:
„Hříšníkův majetek bude uschován pro spravedlivého“ (Př 13:22).
„Ještě chvilku a ničema už nebude. Zadíváš se na jeho místo a nebude tam. Ale pokorní obdrží zemi a budou si užívat množství pokoje“ (Ž 37:10-11). Bůh napříč historií vyhlazuje vzpurné a bezbožné a dává jejich majetek do rukou svého poslušného lidu – vždyť Jeho milosrdenství je věčné! A, samozřejmě, soud v poslední den nebude ničím jiným než konečným a mnohem důraznějším, důkladnějším a násilnějším stvrzením tohoto faktu. Vždyť Jeho milosrdenství je věčné!

„V našem ponížení na nás pamatoval – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
A vytrhl nás z moci našich protivníků – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
…na koho že pamatoval? Na NÁS. A koho že pokořil a odsoudil a zničil? Naše protivníky.
Jak daleko má dokonalé, inspirované, biblické uvažování žalmisty k řečičkám o tom, jak „Bůh miluje všechny lidi,“ a „Bůh miluje lidi bezpodmínečně,“ a „Bůh tě má rád tak, jak jsi“? Opravdu miloval Bůh stejně Mojžíše… a faraona? Opravdu je to, co vidíme na faraonově životě a na životě Sichona a Óga, vyjádřením Boží bezpodmínečné lásky?
… ale, OK, zase nemůžeme jít do opačného extrému. Bůh měl faraona rád tak, jak byl. Mrtvého na dně moře, ostatně Bůh…

„Dává pokrm veškerému tvorstvu“ včetně mrchožravých ryb – „vždyť Jeho milosrdenství je věčné!
Chválu vzdejte Bohu nebes – vždyť Jeho milosrdenství je věčné!“
…právě tak tedy vypadá milosrdenství Boha, který vládne nebesům i zemi (sr. Mt 28:18-20) a zaopatřuje veškeré stvoření (sr. Žd 1:1-3).
Právě tak vypadá nejdelší soustředěné líčení milosrdenství Boha, který se stal člověkem v Ježíši Kristu.
Právě takovou píseň o Božím milosrdenství pro nás nechal zapsal sám Duch Svatý (2. Pt 1:21).
Právě takové teologicky dokonalé Žalmy a písně nám apoštolové Páně přikazují zpívat (Ef 5:19; Ko 3:16; Jk 5:13).

…jak jinak by vypadala naše víra, kdybychom se podle této reality začali chovat?

Takže, ano, pojďme hovořit o Božím milosrdenství.
Pojďme hovořit o Boží lásce a laskavosti a o jejich naplnění v Kristu.
Ale nechejme Boha, ať těmto slovům dá obsah On sám.
Velikost Božího milosrdenství to nijak neumenší. Naopak. A místo vratkých polopravd tím vykročíme o krok blíž k plnosti toho, co Písmo říká o Boží svatosti, spravedlnosti a smluvní, vyvolující, svrchované lásce, co říká o dějinách a úloze a charakteru a výsadách Božího lidu.
Nebude to snadné, nebude to pohodlné – ale to pravda bývá jen málokdy.

„Žalmista žádal Boha Izraele, ať povstane a roztříští a rozežene své nepřátele. A kdykoliv, když se moci Boží pravice zalíbí tak učinit, Jeho nepřátelé jsou před Ním rozptýleni jako kouř ve vichřici. Dnešní Církev neví, co je vítězství, protože odmítáme zpívat hymny Králi všech vítězství. Nechceme Boha bitev, chceme soucit s našimi kapitulacemi.“
-Douglas Wilson-

Podpořte nás